Sklenice stála na stole jako malý, broušený pomník. V jantarové tekutině na jejím dně se odráželo žlutavé světlo staré stolní lampy.

Porcelánová mísa v sedm ráno bývá posledním útočištěm nefalšované lidské pravdy. Je to náš skanzen upřímnosti k sobě samým. Tady, v šeru toalety, stráženi jen vlastní nahotou a odrazem dlaždiček, si člověk na nic nehraje. Než ovšem rozsvítí displej telefonu.

Včera odpoledne jsem pozoroval staršího pána, jak na rohu ulice s nesmírnou trpělivostí krmí kousky rohlíku chromého holuba. Dělal to s tou tichou, starosvětskou laskavostí, která člověka na vteřinu donutí věřit, že svět je v jádru dobré a bezpečné místo. Že to vlastně není cynické, prohnilé individualistické peklo na zemi. Pán se na ptáka usmíval,...

Inu, považte tu hloubku oné lidské ubohosti v kulisách moderního kanclíku jednadvacátého století. Člověk, tento korunovaný vrchol tvorstva, jenž byl obdařen vědomím vlastní smrtelnosti a schopností dohlédnout až k nejvzdálenějším mlhovinám, tráví svůj drahocenný a trestuhodně vyměřený čas tím, že zkoumá, proč jsem dnes přišel o deset minut později...

... aneb proč je moderní bojkot úzkosti cestou k odcizení

Žijeme v době, kdy je každá fotka více konstrukcí jedniček a nul než odrazem reality. Jasně, půjdeme-li ad absurdum, jedničky a nuly jsou to už od dob, kdy se místo vyvolávačky a filmu začaly používat sd karty. Nicméně to, jak do celýho procesu v posledních letech, neřknu-li spíše v posledních několika měsících, kecá AI, to tady nikdy nemělo...

​Někdy město nepózuje. Někdy vás prostě jen pohltí. Pojďte se mnou do nočního Znojma, které ten večer nevonělo po víně, ale po lepkavém asfaltu a ozónu. Tohle není reportáž z focení. Tohle je diagnóza jedné noci, která začala u studených mříží a skončila osvobozujícím smíchem pod vánočními světýlky.

"Měli bychom to probrat out of the box, abychom našli tu správnou synergii a doručili value," pronesl projektový manažer. Jeho hlas měl tu zvláštní, teflonovou kvalitu lidí, kteří v životě nezažili nic horšího než špatně napěněné latté.

Svědilo mě v zátylku. Jako by ten pocit viny narostl o další vrstvu kůže.

Stojím ve frontě u ubíhajícího pásu, co poslušně odváží jako dopravník stoprocentně čerstvě upečený horský chléb, pravou, ničím nefalšovanou vepřovou šunku a zero sugar energy drink (po kterém nikdy nepřiberu ani deka, ale infarkt je v pohodě) k paní pokladní, která se usmála naposledy loni na Valentýna po tom, co ji pán od security dal navečer...