Obchodníci s časem

Včera odpoledne jsem pozoroval staršího pána, jak na rohu ulice s nesmírnou trpělivostí krmí kousky rohlíku chromého holuba. Dělal to s tou tichou, starosvětskou laskavostí, která člověka na vteřinu donutí věřit, že svět je v jádru dobré a bezpečné místo. Že to vlastně není cynické, prohnilé individualistické peklo na zemi. Pán se na ptáka usmíval, tichounce na něj mluvil a zdálo se, že v tom malém kousku chodníku našel absolutní mír. Jenže pak jsem se podíval na hodinky a v hlavě mi bleskla chladná, matematická kalkulace: ten muž právě věnoval dvacet minut svého rapidně se krátícího pozemského bytí létajícímu potkanovi, který jeho štědrost zapomene vteřinu poté, co spolkne poslední sousto.

​Je to vlastně fascinující divadlo. Člověk, ta nejdomýšlivější biologická jednotka na planetě, se s dojemnou naivitou toulá světem a chová se, jako by měl k dispozici věčnost. Přitom jsme jen ubozí vetešníci na zaprášeném trhu existence, kteří neustále handrkují s komoditou, již vlastně ani nevlastní. Jen ji s většími či menšími záškuby marnosti spotřebováváme.

​Absolutní rovnostářství vesmíru

​Žijeme ve světě, který si zakládá na do očí bijící nerovnosti, což je pravděpodobně to jediné, co na něm má nějaký funkční řád. Jeden se narodí s kontem, které nespotřebuje ani sedm generací jeho stejně zbytečných potomků, druhý začíná s dluhem, astmatem a genetickou výbavou pro plešatost. Kapitalismus nás navíc úspěšně vycvičil v iluzi, že všechno na světě má svou cenovku. Můžete si koupit lepší orgány, luxusnějšího právníka, atraktivnější manželku, slávu, nebo dokonce letenku na oběžnou dráhu, abyste se na tu lidskou komedii mohli podívat s patřičným aristokratickým odstupem.

​Existuje však jedna jediná věc, v níž je vesmír naprosto, až odporně socialisticky rovnostářský. Čas.

​Bez ohledu na to, zda jste vizionářský miliardář aspirující na božství, nebo pan Novák, jehož největším životním úspěchem je správně vyplněný formulář na finančním úřadě, váš den má přesně čtyřiadvacet hodin. Ani o vteřinu víc. Nemůžete jít do banky a vzít si úvěr na deset let života, které splatíte, až se vám to bude hodit. Čas nelze akumulovat. Nelze si v červenci nasyslit pět set hodin do špajzu a v lednu je vytáhnout jako kompot. Protéká mezi prsty s děsivou, mechanickou pravidelností, dokonale imunní vůči našim ambicím i našemu pláči.

​Všichni jsme dostali víceméně stejný příděl, se kterým musíme vystačit až do závěrečných titulků. O to absurdnější je, jak zběsile s ním plýtváme na lidi a činnosti, které by si nezasloužily ani pohled z rychlíku.

​Nejvyšší oběť a právo na krutost

​Když očešeme všechen ten patetický balast, jímž lidstvo maskuje svou pomíjivost, zbude nám jediná, chladná pravda: Pokud se rozhodnu někomu věnovat svůj čas, nedávám mu dar. Dávám mu kus své vlastní smrti. Ukrajuji kus svého života, který už nikdy, nikde a žádným způsobem nedostanu zpátky. Je to ta nejvyšší možná oběť, jakú jedna bytost vůči druhé může učinit.

​Z čehož logicky vyplývá, že máme plné právo být v tomto ohledu bezohledně, až sociopaticky lakomí.

​Jenže společenský diktát takzvaného "slušného chování" vyžaduje pravý opak. Určitě to znáte. Zvoní telefon. Na displeji svítí jméno člověka, jehož existence je pro váš vnitřní vesmír naprosto irelevantní. Kolega z bývalé práce, vzdálený příbuzný nebo otravný známý. Člověk, který vás hodinu unavuje monologem o svých banálních vnitřních konfliktech, o neschopném partnerovi nebo o nových obkladech v koupelně. Společenská etiketa nám velí schůzku neodmítnout, nasadit masku předstíraného zájmu, přikyvovat a v duchu pohřbívat minuty, které jsme mohli věnovat něčemu užitečnému. Třeba pití alkoholu nebo zírání do prázdna.

​Když někomu na rovinu řeknete: "Nezlob se, ale já s tebou dneska nechci jít na pivo, protože mě to nebaví," dotyčný se urazí. Společnost vás okamžitě onálepkuje jako arogantního podivína či egoistu.

​Přitom je to z naší strany jen čistá matematika a elementární pud sebezáchovy. To, že s někým nechci trávit čas, přece neznamená, že mu přeji cokoli zlého. Klidně ať prospívá, ať je šťastný, ať dosáhne osvícení. Jenom u toho zkrátka nemusím asistovat já. Moje neochota sdílet prostor není projevem nenávisti, ale prostým konstatováním, že dotyčný mi nestojí za to, abych kvůli němu urychlil svou vlastní rituální sebevraždu po kapkách. Žádný člověk nemá automatické právo na kus mé umírající tkáně.

​Svatyně vlastního sobectví

​Kam tedy ty drahocenné vteřiny investovat, aby ta celá fraška měla alespoň trochu snesitelné kulisy? Chci ten čas dát tam, kde mi ta transakce přináší nějakou emocionální dividendu. Chci ho dát dětem, protože v jejich smíchu se třpytí nesmrtelnost lidství. Chci ho dát rodině, protože tam se čas mění v bezpečné teritorium, kde nemusím nosit masku. Chci ho dát přátelům, se kterými je i sdílený cynismus vtipnější. Chci ho dát partnerce, protože sdílená iluze blízkosti je to jediné, co nás na chvíli ochrání před mrazem okolního prázdna.

​Nebo – a to především – ho chci dát sám sobě.

​Třeba právě při tom běhu, kdy člověk supí lesem a potí krev. Ne proto, aby si trapně prodloužil život o pět minut v domově důchodců, ale proto, že v tu chvíli je dokonale izolován od parazitických nároků ostatních lidí. Být sám se sebou je ten nejluxusnější obchod, jaký může obchodník s časem uzavřít. Je to chvíle, kdy sice nic nevytváříte, ale alespoň vás nikdo beztrestně neokrádá.

​Takže až vám příště někdo s uraženým tónem oznámí, že na vás nemá čas, netřeba propadat sebelítosti ani vzteku. Jen se dotyčný rozhodl nepodepsat pro něj nevýhodnou smlouvu. A až vy sami budete příště odmítat další zdvořilostní kávu s lidmi, kteří vás v hloubi duše nudí nebo iritují, udělejte to s lehkým, chladným úsměvem. Nejste zlí. Jen odmítáte sponzorovat cizí prázdnotu ze své vlastní omezené peněženky. Koneckonců, hodiny tikají všem stejně a na konci téhle show žádné bonusové vteřiny za slušné chování nikdo nedostane. Výstupní kontrola je neúprosná a bere všechno.