​Podle všech dostupných parametrů moderní sociologie bych měl pociťovat tichou, leč zaslouženou pyšnost. Kdybych byl položkou v nějakém státním průzkumu spokojenosti obyvatelstva, má odpověď by musela zkreslit průměr k absolutnímu optimu.

Sklenice stála na stole jako malý, broušený pomník. V jantarové tekutině na jejím dně se odráželo žlutavé světlo staré stolní lampy.

Porcelánová mísa v sedm ráno bývá posledním útočištěm nefalšované lidské pravdy. Je to náš skanzen upřímnosti k sobě samým. Tady, v šeru toalety, stráženi jen vlastní nahotou a odrazem dlaždiček, si člověk na nic nehraje. Než ovšem rozsvítí displej telefonu.

Včera odpoledne jsem pozoroval staršího pána, jak na rohu ulice s nesmírnou trpělivostí krmí kousky rohlíku chromého holuba. Dělal to s tou tichou, starosvětskou laskavostí, která člověka na vteřinu donutí věřit, že svět je v jádru dobré a bezpečné místo. Že to vlastně není cynické, prohnilé individualistické peklo na zemi. Pán se na ptáka usmíval,...

​Říká se, že čas léčí všechny rány. Je to samozřejmě bohapustá lež, kterou si vymysleli lidé bez fantazie. Čas neléčí vůbec nic, čas pouze tiká. A utíká. V mém případě navíc tiká pokaždé v jiném designu a s jiným operačním systémem. Zatímco jiní muži po rozchodu začnou pít, mluvit s Bohem nebo si pořídí kabriolet, který neumějí ani zaparkovat,...

Předávání dítěte mezi dvěma lidmi, co se kdysi rozhodli společně sdílet postel, jídlo i tělesné tekutiny, ale už ne příjmení, má v sobě jistou surovou eleganci. Jistý punc dekadentní noblesy. Žádné rozvodové papíry, žádné tahanice ani dělení majetku před soudcem - jen dvě auta na parkovišti, jedna malá černá taška s oblečením a atmosféra, co by se...

Inu, považte tu hloubku oné lidské ubohosti v kulisách moderního kanclíku jednadvacátého století. Člověk, tento korunovaný vrchol tvorstva, jenž byl obdařen vědomím vlastní smrtelnosti a schopností dohlédnout až k nejvzdálenějším mlhovinám, tráví svůj drahocenný a trestuhodně vyměřený čas tím, že zkoumá, proč jsem dnes přišel o deset minut později...

... aneb proč je moderní bojkot úzkosti cestou k odcizení

Žijeme v době, kdy je každá fotka více konstrukcí jedniček a nul než odrazem reality. Jasně, půjdeme-li ad absurdum, jedničky a nuly jsou to už od dob, kdy se místo vyvolávačky a filmu začaly používat sd karty. Nicméně to, jak do celýho procesu v posledních letech, neřknu-li spíše v posledních několika měsících, kecá AI, to tady nikdy nemělo...