Následující řádky jsem napsal své milované dceři k jejím druhým narozeninám. Dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda pohádku uveřejnit. Přeci jen, jedná se o velmi osobní slova. Slova, která jsem napsal, aby moje malá princezna věděla, že i když s ní nejsem každý den, stále na ni myslím. Ať už se děje cokoliv.

Už jste to někdy zažili? Stojíte ráno před šatní skříní, ruka natažená k černému tričku s nápisem americké nu-metalové legendy Korn, ale mozek v panice křičí: "Ne! Dneska mám náladu spíše na System of a Down!" Na to kontruje soudnost: "Bože můj, je nám už třicet tři, měli bychom se oblékat dospěle! Máme obchodní jednání, vezmeme si košili!"...

Osamělost ho dohnala až na okraj Jesenických lesů. Po rozchodu s Terezou se hrdina propadá do metafyzické nicoty, z níž se snaží uniknout v hlubinách lesa. Vzpomínky na jejich společný život jsou krásné, ale chladné, a jediným cílem jeho poutě je staré, magické místo – Pavlovy kameny. Dědovy příběhy o tom, že se tu ptáš na minulost, ale musíš být...

Ve světě, kde se autenticita rozpadá na fragmenty a lidské vztahy připomínají plastové dekorace, se jeden muž drží svých rituálů jako posledního záchytného bodu. Pečlivě rozdělené jídlo, přesně načasovaná rutina, ticho místo dialogu — to vše tvoří strukturu jeho existence, která se odehrává mezi stíny věcí, jež nikdy nebyly.

Bratislava se toho večera chvěla v odrazech pouličních lamp. Skleněné panely baru Bukowski zářily do tmy a dávaly tak nějak tušit naději, že nedělní noc ve slovenské metropoli nebere konce. Smích, šramot sklenic, hluboké tóny rozhovorů splývající v těžkou atmosféru pochmurného interiéru, kde jako by jednoho vtahoval do svých útrob. Pochmurná pomalá...

Kráčím večerními ulicemi historického centra. Slunce už dávno zapadlo a pouliční lampy rozehrávají symfonii stínů. Plíživě si mě prohlíží, jako predátor svou kořist. V pouličních kavárnách se ještě svítí. Když pohledem zabřednu výlohy jedné z nich, vidím několik obsazených stolů. Pár sedící nad sklenkou vína. Pravděpodobně rande, možná z toho bude...

Sedím na zemi, opřený o gauč a sleduji jak krvavá tekutina stéká po bílých stěnách. Na podlaze jsou zbytky střepů, co se mi pomalu zabodávají do dlaní. Každým pohybem se dostávají hlouběji do mého těla. Do těla, co dokázalo absorbovat spoustu syntetických látek. Mám ale podezření, že tohle vstřebat už úplně nedokáže.

Film Věc (v originále The Thing) režiséra Johna Carpentera z roku 1982 je jedním z nejikoničtějších hororů v historii kinematografie. Tento sci-fi horor, založený na novele "Who Goes There?" od Johna W. Campbella, se odehrává v izolované výzkumné stanici v Antarktidě, kde se skupina vědců střetává s mimozemskou entitou schopnou měnit svou podobu....

Vezmu-li to kolem a kolem, všechno to začalo zcela nevinně jednoho pondělního rána. Na to, že je konec února, je nebývale jarní počasí a byla by naprostá bezbožnost nevyužít prvních jarních slunečních paprsků. Proto jsem se ležérně, leč stále vědouc si svých elegantních kvalit kočky/dámy, natáhla na parapetu v obýváku a vystavila své výsostně...

Celodenní namáhavé válení se na parapetu proložené pár návštěvami mističky dá jednomu zabrat. To i tedy věřte. Přesně z toho důvodu nám producenti z Hollywoodu každoročně servírují desítky zcela průměrných snímků, při jejichž sledování není potřeba mozku. Postačí trocha pozornosti a americká továrna na sny se postará o zbytek.