Ve věku naleštěného hovna

Porcelánová mísa v sedm ráno bývá posledním útočištěm nefalšované lidské pravdy. Je to náš skanzen upřímnosti k sobě samým. Tady, v šeru toalety, stráženi jen vlastní nahotou a odrazem dlaždiček, si člověk na nic nehraje. Než ovšem rozsvítí displej telefonu.

 
Modré světlo mi do obličeje napálí první dávku ranního optimismu: Jirka s Monikou na strešním bazénu v Dubaji. Východ slunce, nekonečný horizont, zlatavá kůže a popisek "Love of my life #blessed #soulmates". Vypadá to úchvatně. Mělo by mě to hřát u srdce.

 
Místo toho se mi z toho svírá žaludek. Z toho, a taky z té včerejší pizzy, co jsem narychlo zhltnul v deset večer. Je mi zle, protože si živě pamatuju, jak mi Jirka před třemi týdny v převoněné pivnici na náměsti brečel u čtvrtého piva. Jak mi se skleněnýma očima přiznal, že už rok spí se svojí stážistkou, s Monikou doma promluví jenom o tom, kdo vyndá myčku, a že při pomyšlení na návrat do obýváku má panické záchvaty. A dnes ráno? Je na střeše v SAE a posílá světu polibek přes filtr Valencia.

 
Vítejte v 21.století. Ve věku naleštěného hovna.

O dvě hodiny později sedím na poradě a dělám přesně to samé. Jen s tím rozdílem, že za to dostávám zaplaceno. Mám před sebou nový celokovový mixér. Výkon neskutečných 1500 wattů. Osm tisíc otáček za minutu, titanové nože, intuitivní displej. A co je nejlepší? Integrovaná digitální váha! Vymýšlím texty, jak vám tenhle přístroj zrevolucionizuje život, vrátí vám energii do života, vyčistí chakry a navodí nejvíc boží orgasmus.

 
Přitom vím. Boha jeho, je mi úplně jasný, kdo je cílovka.

Tenhle elektronický nesmysl si koupí čtyčiadvacetiletá Laura. Ne snad proto, že by chtěla mixovat celerovou šťávu pro zdravé ledviny, ale proto, že ten odporně toxický korpus ladí s její novou kuchyňskou linkou z designového studia, co jí zaplatil její přítel. Protože trefil zlatou žílu na burze s kryptem. Laura si s novým modelem udělá jedno Reelsko, kde bude v béžovém soupravičkovém kompletu usrkávat zelenou břečku, přidá nějaký debilní citát o sebelásce a o tom, jak hrozně moc miluje život a pak ten stroj uklidí do špajzu. Hned vedle odšťavňovače a horkovzdušené fritézy. Ty už na instagramu jsou taky.

 
Do konce věků, nebo do rozchodu s největší láskou jejího života, už na něj bude padat jenom prach.

 
Všichni víme, že je to jen divadlo. Že tenhle svět přetéká naleštěným balastem.

 
Ze všech stran na nás dýchá povinné štěstí. Protože kdo si dovolí být vlastně nešťastný? Každý je dneska v "harmonii", každý "pracuje ve svém mindsetu", všichni létají do emirátů, jedí avokádové toasty a jejich vztahy jsou jedním velikým, nekonečným západem slunce. A mně z toho už začíná být regulérně fyzicky špatně.

 
Protože pod touhle sterilní, přefiltrovanou vrstvou leží taková ta banální věc, kterou kdysi někdo vtipně nazval realitou. A ta je leckdy dost ošklivá, chladná a bolavá. Lidé strádají. Lidé jsou osamělí v bytech narvaných designovým nábytkem, co si nechali smontovat od pána z inzerátu. Příroda kolem nás tiše kolabuje, zatímco my svoje svědomí opíjíme babusovým brčkem. Vztahy se nerozpadají hřmotem, ale potihu vyhnijí, protože je mnohem snazší člověka vyměnit na Tinderu, než si sednou a říct něco tak trapně hlubokýho, jako: "Promiň, pokazili jsme to. Pojď, zkusme to opravit.".

Jako lidstvo jsme neuvěřitelně zlenivěli. Když se nám rozbije židle, nevykitujeme ji. Vyhodíme ji a koupíme si v Ikei novou. A přesně takhle se chováme ke všemu. K věcem, k planetě, k sobě navzájem. Uzavřeli jsme se do svých pohodných sociálních bublin, kde se vzájemně plácáme po ramenou za správné názory, kydáme hnůj na ty, co si dovolí myslet něco jiného, a za zdmi našichu profilu doutná tichá, zoufalá prázdnota.

 
A tak po nocích rád koukám na horory.

 
Vážně. Zatímco normální lidé před spaním meditují u aplikací s dešťovým pralesem, já si pouštím příběhy o monstrech, sériových vrazích, co trhají lidi na kusy, nebo takových roztomilých čertících ve sklepě. A proč? Protože taková naaranžovaná lacinně vypadají mrtvolka na zemi, politá nejlevnějším kečupem je tisíckrát upřímnější, než jakýkoliv příspěvek na Linkedinu o "výzvách a osobním růstu".

 
Žádná toxická pozitivita.

 
Stal se ze mě cynik. Obrnil jsem se sarkasmem jako neprůstřelnou vestou, abych se z toho nezcvoknul. Dělám si legraci z nadřízených manažerů, co používají slova jako synergie. (Ty vole, nebo brainstorming!) Protože beztak stejně nosí slipy. Vysmívám se holkám s matcha latté a kroutím hlavou nad přáteli, co se válí po bazénech v Dubaji. A píchají stážistky.
Jenže... Víte, co je na tom celém vůbec nejhorší?

 
Ta plíživá, poctivá kocovina z vlastní pokryteckosti. Ten moment, kdy stojím před zrcadlem a musím si přiznat, že v tomhle tragikomickém divadle lidského pseudoštěstí nehraju obligátní křoví, ale jsem jeden z hlavním aktérů. Já jsem ten, co na instagram nahrává fotky a skrývá zmatek v obýváku i v hlavě. Jsem součástí týhle mašinérie. Prodávám pozlátko, abych měl na složenky.

 
A pak je pátek, deset dopoledne.

 
Stojím na parkovišti. Ze dveří černého Mondea vyběhne moje krásná blonďatá dcera. Má na sobě sobě šatičky se skvrnami od bublifuku, pod nosem má zaschlou nudli a v hlásku tolik decibelů, že by to probudilu i tu mrtvolu z hororu, co mám tak rád. Chytne mě za ruku. Ruku má lepkavou od lízátka. A utře ji do mých nových džínsů.

Nemá to žádný filtr. Není to "Insta-ready". Začně křičet, protože jsme u maminky v autě nechali panenku. Během dalších deseti minut stihne obrečet spadlou sušenku, vztekat se, že nechce jít pěšky, a pak se mi zničehonic pověsit na krk a pusu mi zamazat tou lepkavou krásnou pidiručičkou.

 
A v ten moment to ucítím. Tu úlevu.

 
To není žádná hedvábná dokonalost z reklamy na pojišťovnu. Je to chaotické, uřvané, vyčerpávající a naprosto živé. Je to totiž pravda.

 
Stejně jako ona.

 
Žádné perfektně načasované rande s kytící sto dvaceti růží pro efekt. Sedíme na gauči v obýváku, kde je bordel. Ona má na sobě moje staré tričko BMTH, co pamatuje dost možná ještě minulou dekádu. Nemá na obličeji ani kapku make-upu a cpeme se kupovanou vysokokalorickou pizzou. Když mi něco vypráví, mnohdy se přeřekne. A toho se chytnu a pak jí to celou večer předhazuji. A z ničeho nic mi pak přizná, že má spoustu práce, že neví, jak to všechno stihne a že se bojí, jestli ji neublížím.

 
Sedím tam, žvýkám gumové těsto a v duchu děkuji všem bohům nebe i pekla za ty přeřeky. Děkuji za tu nedokonalost. Děkuji za to, že vedle mě sedí člověk, co se nesnaží být značkou, ale je prostě... Sám sebou. S chybami, se strachem, s jizvami a s nádherně neuhlazenou duší.
A s poznámkami o třiceticentrovém penisu jejího ex.

 
Svět okolo nás se dost možná řítí do záhuby zabalený v dárkovém papíru s mašlí. Mixéry se budou dál kupovat jen na fotky a Jirka bude v Dubaji dál předstírat, že jeho manželství je z pohádky.

 
Ale tady, v tomhle rozbitém, nedokonalém, lehce opotřebovaném mikrosvětě mezi lepkavou dlaní mojí krásný princezny a studenouo pizzou na gauči, je svět ještě v pořádku. Není to fotogenické. Je to kyselé. Ale živé a opravdové.
A to mi ke štěstí, upřímně, bohatě stačí.