Katalog úspěšného života
1. Inventura dokonalosti
Podle všech dostupných parametrů moderní sociologie bych měl pociťovat tichou, leč zaslouženou pyšnost. Kdybych byl položkou v nějakém státním průzkumu spokojenosti obyvatelstva, má odpověď by musela zkreslit průměr k absolutnímu optimu.
Čtyřikrát týdně běhám poctivých deset kilometrů v solidním tempu, kdy mi chytré hodinky posílají virtuální palec nahoru. Mám nízké procento podkožního tuku, jasný pohled a metabolismus, který mi závidí i mladší kolegové z marketingu. V práci zastávám pozici, jejíž název obsahuje dvě anglická slova a jedno předponové přídavné jméno naznačující, že jakože řídím lidi, co řídí jiné lidi. Platí mě za to, že udržuji chaos v esteticky snesitelných mezích.
Každý druhý víkend vstávám v šest ráno, abych do kufru svého německého SUV naložil skialpové lyže. Marek, můj přítel ještě z dob, kdy jsme neměli úvěry, ale jen ambice, sedí na místě spolujezdce. Probereme akcie, kvalitu sněhu v Krkonoších, sex a pak hodiny stoupáme po hřebenech v rytmickém tichu, které má podle všech dostupných příruček o duševní hygieně čistit hlavu.
A pak je tady Klára. Moje přítelkyně. Žena s tak dokonalým smyslem pro architekturu mezilidských vztahů, že zvládla bez jediného zakolísání přijmout i mou čtyřletou dceru Emu. Ema je zdravá, zvědavá, krásná mladá princezna. Hraje na violoncello a při našich pravidelných víkendových setkáních mě objímá s upřímnou, ničím nezatíženou dětskou náklonností. Klára jí péči nevnucuje; usmívá se na ni s přesně dávkovaným odstupem, který z nich dělá téměř spolupachatelky v jakési civilizované hře na rodinu.
Je to mechanicky perfektně seřízený orloj. Jednotlivá kolečka do sebe zapadají, olej nevytéká, nikde nic nedrhne. Zvuk tikání je tlumený, ale přesto jasný a zřetelný.
A přesto – nebo možná právě proto – mě každé ráno při čištění zubů přepadá ten samý pocit. Pocit, že stojím v neprůstřelné skleněné bublině, skrze niž pozoruji vlastní život jako němý film, od něhož se nezachovala zvuková stopa.
2. Chemický absolutismus
Sedíme spolu v restauraci. Klára si objednala mořského ďasa a vypráví mi o svém novém projektu pro kulturní život našeho města. Pozoruji její pěstované ruce, gestikulaci, která má v sobě eleganci divadelní herečky z prken úspěšného divadla. A napadá mě, zda vůbec existuje způsob, jak jí vysvětlit, že mě její slova míjejí. Ne snad proto, že by byla hloupá. Klára je nesmírně chytrá a inspirující. Míjejí mě proto, že slova sama o sobě ztratila schopnost dotknout se něčeho skutečného uvnitř mě.
"Žijeme v době, kdy se ze štěstí stala občanská povinnost. A jakmile se ze štěstí stane povinnost, jediným funkčním protestem zůstává vnitřní chlad."
Vzpomněl jsem si na období před nějakými devíti lety. Malá Ema ještě byla jen imaginární předzvěstí dospělosti. Bylo to období, než jsem vyměnil noční kluby za běžecké boty.
Tehdy to nebylo o spolehlivosti. Bylo to o chemii.
Tenkrát jsem zažíval to, co bych bez nadsázky nazval absolutnem. Když vám do žil pronikne substance, která vypne veškeré pochybnosti jako mávnutím kouzelného proutku, svět se ve vteřině scvrkne do jediného bodu. Není žádné předtím, není žádné potom. Zmizí bolest z toho, že musíme volit. Zmizí nutnost rozhodovat se, kým budete, protože uprostřed té chemické bouře jste vším a současně ničím. Byla to čistá, krystalická přítomnost – stav, v němž věci prostě jsou, aniž by vyžadovaly ospravedlnění.
Samozřejmě, byla to iluze. Drahá, zničující iluze, která mě kdysi stála málem život, srdce, vztahy a kariéru. Očistil jsem se. Prošel jsem si peklem detoxu, naučil se znovu jíst, spát a mluvit s lidmi bez třesu v rukou. Stal se ze mě ukázkový příklad rekonvalescence.
Ale chemie ve mně zanechala jedovaté dědictví: poznal jsem, jak chutná absolutní plnost. A ve srovnání s ní je celý ten náš organizovaný, zdravý a eticky správný život jen bledým odvarem. Jako bych z IMAXového blockbusteru přeskočil rovnou do němé grotesky. Každá večeře v restauraci, každý výstup na zasněžený vrchol, každé objetí je jen chabým pokusem nasimulovat to, co mi tehdy prášek nebo jehla podaly na stříbrném podnose během tří vteřin.
Okusil jsem ráj, i když byl falešný. A od té doby žiji v exilu.
3. Anatomie úzkosti
Marek si myslí, že jsem jenom unavený. "Měl bys víc odpočívat, chlape," říká mi v lanovce, zatímco nám pod nohama ubíhají zasněžené špičky smrků. "Příliš pracuješ, život ti utíká mezi prsty."
Jak úsměvná je ta jeho naivní víra v to, že život je něco, co se dá chytit za pačesy. Marek jednoduše věří v rovnici: práce = únava, příroda = obnova. Je to jednoduché, přímočaré a uklidňující.
Ale pro můj mozek zcela iluzorní.
Já však vím, že moje prázdnota nemá nic společného s únavou. Únava je fyzický stav, dá se zaspat. To, co cítím, je daleko spíše jistý druh vertigo – závrať z toho, že mám absolutní svobodu volby, ale žádný z možných směrů nepřevyšuje ten druhý.
Kdybych byl chudý, mohl bych snít o penězích. Kdybych byl nemocný, mohl bych zase snít o zdraví. Kdybych byl sám, mohl bych snít o lásce. Ale já mám všechno. Můj život je dokonale uspořádané muzeum, ve kterém jsou všechny exponáty na svých místech, štítky jsou přehledně popsané, vzduch je příjemně klimatizovaný a udržuje optimální teplotu, aniž by někoho rušil... a já jsem jediný návštěvník. Návštěvník, co si zapomněl brýle a vidí jen mlhavé obrysy.
Pramení moje úzkost z toho starého drogového hříchu? Nebo byla drogová závislost jen prvním, zoufalým pokusem uniknout ze stejné úzkosti, která tu byla vždycky?
Někdy si říkám, že lidské vědomí je evoluční omyl. Byli jsme vybaveni schopností pohlížet sami na sebe z nadhledu, ale nedostali jsme žádný návod, jak s tímhle pohledem naložit. Sleduji sám sebe, jak sedím u stolu, jak se usmívám na Kláru, jak přikyvuji, když vypráví o barvě nových kachliček do koupelny. Sleduji sám sebe, sleduji ten dokonale nablýskaný stroj a kladu si otázku: Kdo je ten, kdo se nyní dívá? A proč se ten divák cítí tak strašlivě odtržený od všeho, co ten stroj dělá?
Stal jsem se cizincem ve vlastním příběhu. Bytí se mi neodhaluje. Bytí se smrsklo na pouhé fungování. Na přežívání. Na přebytí.
4. Tichá dohoda s prázdnem
Je pátek večer. Ema sedí na pohovce v mém obýváku a kreslí si. Klára v kuchyni připravuje večeři. Světlo z lampy dopadá na parkety a vytváří teplou, domáckou atmosféru. Je to scéna z reklamy na životní pojištění nebo na rodinný automobil vyšší střední třídy.
Ema ke mně vzhlédne: "Tati, podívej se," ukazuje mi obrázek. Je na něm kočka s nepřirozeně velkýma očima a růžovým nosem.
"To je krásné, Emíku," říkám a pohladím ji ve vlasech. Hlas mám vřelý, přesně takový, jaký by měl milující otec mít.
Na vteřinu – na pouhý zlomkový okamžik – se pokusím ten pocit prožít doopravdy. Chci cítit tu čistou, dojemnou otcovskou lásku, o které se píše v románech. Chci, aby mě ten okamžik dojetí zaplavil a smetl tu chladnou, analytickou stěnu, kterou jsem si kolem sebe postavil.
A je tam. Ta velkooká kočka mě zaplavuje štěstím. Upřímným, vroucím pocitem, že všechno je tak, jak má být. Ale táhne za sebou stín omezenosti okamžiku. Kdy zase odvane pryč? A zanechá mé obnažené já nicotnosti.
Usměji se na ni znovu, aby nic nepoznala. Jsem přece dobrý otec. Jsem dobrý partner. Jsem dobrý zaměstnanec. Jsem dokonalý v přetvářce, protože přetvářka je to jediné, co drží tento svět pohromadě. Kdybychom všichni přiznali, že pod našimi naleštěnými životy leží jen bezedná propast bezvýznamnosti, celá ta krásná stavba by se během sekundy zřítila.
Jdu k oknu a dívám se na ulici. Na potemnělé pouliční lampy, co jsou obklopené tmou.
Není kam utéct. Chemie byla jen zkratka do nikam a střízlivost je jen dlouhá, trnitá cesta na totéž místo. Moje úzkost není nemoc, kterou lze vyléčit – je to jediná pravdivá věc, kterou jsem kdy měl. Je to daň za to, že jsem prohlédl hru, ale musím ji hrát dál, protože pravidla jsou to jediné, co mi zbývá.
Otočím se zpět do obýváku. Ema s Klárou sedí u stolu. "Máš už nandáno, vystydne ti to," pronese Klára směrem ke mně vřelým hlasem. Usedám k nim. Pohladím Kláru ve vlasech a políbím Emu na čelo. Smějí se na mě. Je to panenka s pečeným bramborem.
Usměji se na ně.