"Měli bychom to probrat out of the box, abychom našli tu správnou synergii a doručili value," pronesl projektový manažer. Jeho hlas měl tu zvláštní, teflonovou kvalitu lidí, kteří v životě nezažili nic horšího než špatně napěněné latté.

Svědilo mě v zátylku. Jako by ten pocit viny narostl o další vrstvu kůže.

Stojím ve frontě u ubíhajícího pásu, co poslušně odváží jako dopravník stoprocentně čerstvě upečený horský chléb, pravou, ničím nefalšovanou vepřovou šunku a zero sugar energy drink (po kterém nikdy nepřiberu ani deka, ale infarkt je v pohodě) k paní pokladní, která se usmála naposledy loni na Valentýna po tom, co ji pán od security dal navečer...

Jo, už je mi pár let něco málo přes dvacet. A jo, dle současné legislativy jsem dospělý. A jo, jsem rodič, takže většinu času jsem ten uvědomělý a zodpovědný kluk (nebo muž? Nesnáším, když mě tak někdo nazve). Jenže mimo jiné jsem taky děcko devadesátek. To znamená, že mému playlistu vévodí starý alba KoRn, SOAD a Slipknot. Že...

Následující řádky jsem napsal své milované dceři k jejím druhým narozeninám. Dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda pohádku uveřejnit. Přeci jen, jedná se o velmi osobní slova. Slova, která jsem napsal, aby moje malá princezna věděla, že i když s ní nejsem každý den, stále na ni myslím. Ať už se děje cokoliv.

Už jste to někdy zažili? Stojíte ráno před šatní skříní, ruka natažená k černému tričku s nápisem americké nu-metalové legendy Korn, ale mozek v panice křičí: "Ne! Dneska mám náladu spíše na System of a Down!" Na to kontruje soudnost: "Bože můj, je nám už třicet tři, měli bychom se oblékat dospěle! Máme obchodní jednání, vezmeme si košili!"...

Osamělost ho dohnala až na okraj Jesenických lesů. Po rozchodu s Terezou se hrdina propadá do metafyzické nicoty, z níž se snaží uniknout v hlubinách lesa. Vzpomínky na jejich společný život jsou krásné, ale chladné, a jediným cílem jeho poutě je staré, magické místo – Pavlovy kameny. Dědovy příběhy o tom, že se tu ptáš na minulost, ale musíš být...

Ve světě, kde se autenticita rozpadá na fragmenty a lidské vztahy připomínají plastové dekorace, se jeden muž drží svých rituálů jako posledního záchytného bodu. Pečlivě rozdělené jídlo, přesně načasovaná rutina, ticho místo dialogu — to vše tvoří strukturu jeho existence, která se odehrává mezi stíny věcí, jež nikdy nebyly.

Tak asi takhle. Není to ve svý podstatě ani měsíc, co jsem oslavil Kristova léta. To by se několik staletí nazpátek dalo považovat za opravdu obdivuhodný výkon hodný ukřižování, nicméně já se furt a stále nestačím divit, jak neuvěřitelně mnohovrstevnatý, rozmanitý, ale především cynický ten život ve svý podstatě je.

"Co to jako má bejt?" zeptal jsem se nevěřícně si prohlížejíc tajemnou tašku přes rameno, kterou mi vrazil do rukou Roman.

Bratislava se toho večera chvěla v odrazech pouličních lamp. Skleněné panely baru Bukowski zářily do tmy a dávaly tak nějak tušit naději, že nedělní noc ve slovenské metropoli nebere konce. Smích, šramot sklenic, hluboké tóny rozhovorů splývající v těžkou atmosféru pochmurného interiéru, kde jako by jednoho vtahoval do svých útrob. Pochmurná pomalá...

Knihu amerického budeníka Nirvany jsem měl v hledáčku už poměrně dlouho. Jak už to ale chodí, když se člověk do něčeho žene, zpravidla to většinou úplně nevyjde. Minimálně ne podle jeho představ. A vzhledem k tomu, že mi knihu doporučovala hezká řádka známých, trvalo mi to pouhé tři roky, než jsem se k ní dostal. Což považuji jako své malé ...

Kráčím večerními ulicemi historického centra. Slunce už dávno zapadlo a pouliční lampy rozehrávají symfonii stínů. Plíživě si mě prohlíží, jako predátor svou kořist. V pouličních kavárnách se ještě svítí. Když pohledem zabřednu výlohy jedné z nich, vidím několik obsazených stolů. Pár sedící nad sklenkou vína. Pravděpodobně rande, možná z toho bude...

Sedím na zemi, opřený o gauč a sleduji jak krvavá tekutina stéká po bílých stěnách. Na podlaze jsou zbytky střepů, co se mi pomalu zabodávají do dlaní. Každým pohybem se dostávají hlouběji do mého těla. Do těla, co dokázalo absorbovat spoustu syntetických látek. Mám ale podezření, že tohle vstřebat už úplně nedokáže.

Den po Valentýnu roku dva tisíce dvacet pět jsem si se svou největší láskou, jakože navždycky (a to jako fakt!), střihnul svoje poprvé. Totiž první společně strávenou ve dvou. Nebo takhle, jenom ve dvou, to aby bylo jasno. Jenom já a slunce mého dne. O naši úplně nejvíc první noci už jsem kdysi psal, ale to bylo trošku jiný. ...

"Vy jste teda pěkně divná rodina. Vy se vůbec nevídáte, nevoláte si, neříkáte si, že se máte rádi, ani nic. Nechci vychovávat malou v takovéhle rodině," byla jedna z nespočtu poznámek, adresovaných na mou rodinu. A ano, konstatují pravdu. Moje rodina je na dnešní poměry skutečně trošku zvláštní. To bezesporu. Chce se říci až potrhlá, nicméně...

Není úplně tajemstvím, že mým oblíbeným (nejen) literárním žánrem je, světe div se, horor. Atmosférický, gore, mysteriózní, sci-fi, slashery… ach, ne, vážně, horory prostě a jednoduše zbožňuji. A bavíme-li se o tom literárním, pak tu máme samozřejmě papá Kinga, mistra Poea anebo jakoukoliv červenou knihovnu, která je asi zdaleka nejbrutálnější a...

Jako ano, dovedu si představit snad milion zábavnějších věcí, jak smysluplněji vyplnit svůj volný čas, než o půl dvanácté v noci sedět u konferenčního stolku a hypnotizovat prázdné stěny, na kterých už nechytají prach naše společné fotky. Teď už po nich zbyly jenom vzpomínky. Vzpomínky, které věřím, že jednou ztratí svůj momentální hořký nádech a v...

Film Věc (v originále The Thing) režiséra Johna Carpentera z roku 1982 je jedním z nejikoničtějších hororů v historii kinematografie. Tento sci-fi horor, založený na novele "Who Goes There?" od Johna W. Campbella, se odehrává v izolované výzkumné stanici v Antarktidě, kde se skupina vědců střetává s mimozemskou entitou schopnou měnit svou podobu....