Tak asi takhle. Není to ve svý podstatě ani měsíc, co jsem oslavil Kristova léta. To by se několik staletí nazpátek dalo považovat za opravdu obdivuhodný výkon hodný ukřižování, nicméně já se furt a stále nestačím divit, jak neuvěřitelně mnohovrstevnatý, rozmanitý, ale především cynický ten život ve svý podstatě je.

"Co to jako má bejt?" zeptal jsem se nevěřícně si prohlížejíc tajemnou tašku přes rameno, kterou mi vrazil do rukou Roman.

Bratislava se toho večera chvěla v odrazech pouličních lamp. Skleněné panely baru Bukowski zářily do tmy a dávaly tak nějak tušit naději, že nedělní noc ve slovenské metropoli nebere konce. Smích, šramot sklenic, hluboké tóny rozhovorů splývající v těžkou atmosféru pochmurného interiéru, kde jako by jednoho vtahoval do svých útrob. Pochmurná pomalá...

Knihu amerického budeníka Nirvany jsem měl v hledáčku už poměrně dlouho. Jak už to ale chodí, když se člověk do něčeho žene, zpravidla to většinou úplně nevyjde. Minimálně ne podle jeho představ. A vzhledem k tomu, že mi knihu doporučovala hezká řádka známých, trvalo mi to pouhé tři roky, než jsem se k ní dostal. Což považuji jako své malé ...

Kráčím večerními ulicemi historického centra. Slunce už dávno zapadlo a pouliční lampy rozehrávají symfonii stínů. Plíživě si mě prohlíží, jako predátor svou kořist. V pouličních kavárnách se ještě svítí. Když pohledem zabřednu výlohy jedné z nich, vidím několik obsazených stolů. Pár sedící nad sklenkou vína. Pravděpodobně rande, možná z toho bude...

Sedím na zemi, opřený o gauč a sleduji jak krvavá tekutina stéká po bílých stěnách. Na podlaze jsou zbytky střepů, co se mi pomalu zabodávají do dlaní. Každým pohybem se dostávají hlouběji do mého těla. Do těla, co dokázalo absorbovat spoustu syntetických látek. Mám ale podezření, že tohle vstřebat už úplně nedokáže.

Den po Valentýnu roku dva tisíce dvacet pět jsem si se svou největší láskou, jakože navždycky (a to jako fakt!), střihnul svoje poprvé. Totiž první společně strávenou ve dvou. Nebo takhle, jenom ve dvou, to aby bylo jasno. Jenom já a slunce mého dne. O naši úplně nejvíc první noci už jsem kdysi psal, ale to bylo trošku jiný. ...

"Vy jste teda pěkně divná rodina. Vy se vůbec nevídáte, nevoláte si, neříkáte si, že se máte rádi, ani nic. Nechci vychovávat malou v takovéhle rodině," byla jedna z nespočtu poznámek, adresovaných na mou rodinu. A ano, konstatují pravdu. Moje rodina je na dnešní poměry skutečně trošku zvláštní. To bezesporu. Chce se říci až potrhlá, nicméně...

Není úplně tajemstvím, že mým oblíbeným (nejen) literárním žánrem je, světe div se, horor. Atmosférický, gore, mysteriózní, sci-fi, slashery… ach, ne, vážně, horory prostě a jednoduše zbožňuji. A bavíme-li se o tom literárním, pak tu máme samozřejmě papá Kinga, mistra Poea anebo jakoukoliv červenou knihovnu, která je asi zdaleka nejbrutálnější a...

Jako ano, dovedu si představit snad milion zábavnějších věcí, jak smysluplněji vyplnit svůj volný čas, než o půl dvanácté v noci sedět u konferenčního stolku a hypnotizovat prázdné stěny, na kterých už nechytají prach naše společné fotky. Teď už po nich zbyly jenom vzpomínky. Vzpomínky, které věřím, že jednou ztratí svůj momentální hořký nádech a v...

Film Věc (v originále The Thing) režiséra Johna Carpentera z roku 1982 je jedním z nejikoničtějších hororů v historii kinematografie. Tento sci-fi horor, založený na novele "Who Goes There?" od Johna W. Campbella, se odehrává v izolované výzkumné stanici v Antarktidě, kde se skupina vědců střetává s mimozemskou entitou schopnou měnit svou podobu....

"No jako nejedu tam, ani náhodou!" rozohnil se Mates jednoho čtvrtečního odpoledne zničehonic.

Není asi úplně od věci říci si zcela na rovinu a hned v úvodu jednu věc: nemám rád současnou českou literaturu. Ne snad že bych ji vyloženě nesnášel, jenom ji úspěšně zcela od začátku svých čtenářských exkurzů přehlížím.

Prvně si upřesněme jednu věc; Mates i já jsem zkrátka a jednoduše devadesátkový děcka. A jako devadesátkový děcka máme jasně představu o tom, jak má vypadat elegantní, šarmem oplývající transylvánský gentleman se slabostí pár deci mladého červeného – vysoký cylindr, knírek, hustokrutěpřísný lennonky a bohatě zdobená vycházková hůl. Jo, takovou...

Bude to pravděpodobně nějaká forma obsese, možná až jisté formy patologické úchylky. Mluvím tím o vtíravé touze jak Matěje, tak Elišky, navštívit snad každé knihkupectví, antikvariát nebo levné knihy na nádraží, kolem kterého se jen mihnou. Na návštěvě u kohokoliv míří první cesta ke knihovně, kterou většinou komentuje jeden či druhý slovy: "Jéééé,...

Ačkoliv kalendář hlásí ukazuje konec února, venku je skutku aprílové počasí. A nemyslím tím teď aprílové, jako dubnové, ale aprílové, jako že si ze mě snad dělá dobrý den. Anebo prdel, záleží na úhlu pohledu. Vážně, jen považte, kočka si vstane klasicky okolo poledne, venku svítí slunce, až se jednomu chce klasicky vyvalit na parapet. Než stihne...

Jelikož a protože jsem věrným odběratelem newsletterů snad všech knihkupectví v našich skromných končinách, neminula ani mou maličkost zpráva někdy z minulého měsíce, že se konečně dostává na pulty našich knihkupců dvojka dnes již legendárního geekovského počinu Ready player one: Hra začíná, neoriginálně nazvaná Ready player two: Nová hra začíná....

Sousedovic samojed Dany je od přírody velmi hloubavý tvor. Alespoň se tak velmi rád tváří, ač ve skutečnosti dle svých slov stejně jen dumá nad podstatou brouka. Což je uvěřitelné, povážíme-li jeho výraz z dáli připomínající mrtvičku kříženou s fascinací vlastním ocasem, který s oblibou nasazuje při svých filozofických chvilkách. A že ty jsou...

Není to tak dlouho, co jsem zcela a naprosto propadla autorovi Kazuovi Ishigurovi. Na blogu se už koneckonců válí dvě recenze na jeho díla a nutno podotknout, že z Kláry a slunce jsem byla natolik nadšená, až jsem jí udělila plných pět plných mističek z pěti. Zatím jsem nikdy současně vydávané próze neudělila tak vysoké hodnocení. Proto...