"Měli bychom to probrat out of the box, abychom našli tu správnou synergii a doručili value," pronesl projektový manažer. Jeho hlas měl tu zvláštní, teflonovou kvalitu lidí, kteří v životě nezažili nic horšího než špatně napěněné latté.

Svědilo mě v zátylku. Jako by ten pocit viny narostl o další vrstvu kůže.

Stojím ve frontě u ubíhajícího pásu, co poslušně odváží jako dopravník stoprocentně čerstvě upečený horský chléb, pravou, ničím nefalšovanou vepřovou šunku a zero sugar energy drink (po kterém nikdy nepřiberu ani deka, ale infarkt je v pohodě) k paní pokladní, která se usmála naposledy loni na Valentýna po tom, co ji pán od security dal navečer...

Následující řádky jsem napsal své milované dceři k jejím druhým narozeninám. Dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda pohádku uveřejnit. Přeci jen, jedná se o velmi osobní slova. Slova, která jsem napsal, aby moje malá princezna věděla, že i když s ní nejsem každý den, stále na ni myslím. Ať už se děje cokoliv.

Už jste to někdy zažili? Stojíte ráno před šatní skříní, ruka natažená k černému tričku s nápisem americké nu-metalové legendy Korn, ale mozek v panice křičí: "Ne! Dneska mám náladu spíše na System of a Down!" Na to kontruje soudnost: "Bože můj, je nám už třicet tři, měli bychom se oblékat dospěle! Máme obchodní jednání, vezmeme si košili!"...

Osamělost ho dohnala až na okraj Jesenických lesů. Po rozchodu s Terezou se hrdina propadá do metafyzické nicoty, z níž se snaží uniknout v hlubinách lesa. Vzpomínky na jejich společný život jsou krásné, ale chladné, a jediným cílem jeho poutě je staré, magické místo – Pavlovy kameny. Dědovy příběhy o tom, že se tu ptáš na minulost, ale musíš být...

Ve světě, kde se autenticita rozpadá na fragmenty a lidské vztahy připomínají plastové dekorace, se jeden muž drží svých rituálů jako posledního záchytného bodu. Pečlivě rozdělené jídlo, přesně načasovaná rutina, ticho místo dialogu — to vše tvoří strukturu jeho existence, která se odehrává mezi stíny věcí, jež nikdy nebyly.

Bratislava se toho večera chvěla v odrazech pouličních lamp. Skleněné panely baru Bukowski zářily do tmy a dávaly tak nějak tušit naději, že nedělní noc ve slovenské metropoli nebere konce. Smích, šramot sklenic, hluboké tóny rozhovorů splývající v těžkou atmosféru pochmurného interiéru, kde jako by jednoho vtahoval do svých útrob. Pochmurná pomalá...

Kráčím večerními ulicemi historického centra. Slunce už dávno zapadlo a pouliční lampy rozehrávají symfonii stínů. Plíživě si mě prohlíží, jako predátor svou kořist. V pouličních kavárnách se ještě svítí. Když pohledem zabřednu výlohy jedné z nich, vidím několik obsazených stolů. Pár sedící nad sklenkou vína. Pravděpodobně rande, možná z toho bude...

Sedím na zemi, opřený o gauč a sleduji jak krvavá tekutina stéká po bílých stěnách. Na podlaze jsou zbytky střepů, co se mi pomalu zabodávají do dlaní. Každým pohybem se dostávají hlouběji do mého těla. Do těla, co dokázalo absorbovat spoustu syntetických látek. Mám ale podezření, že tohle vstřebat už úplně nedokáže.