Zoje Stage: Dětské zoubky

Naše domácnost (čti má, Elišky a toho vousatýho pobudy) se doslova a do písmene řítí do naprosté a totální transformace. Proč, může se snad jeden ptát. Jednoduše proto, že to nebude dlouho trvat a už nebudeme jenom my tři. Nýbrž se rozrosteme o dalšího člena domácnosti. Nechápejte mne špatně – na miminko se těším, především však ale na kolébky, kočárky, spací vaky a vůbec všechna ta super místa, kam se budu moci v případě potřeby uvelebit. A taky až Eliška bude mazlit někoho jiného než jenom mě.

Nastávající maminka zcela popírá jakékoliv internetové hrůzné případy těhotenství plné slz, unikající moči a neutuchajících hádek mezi budoucími rodiči. Ba naopak. Eliška se chová naprosto mile a sebejistě, jako by se rostoucí bříško vůbec nekonalo. Kamenem úrazu je však Matěj, který postupně propadá nejistotě a pochybnostem o sobě samém. Dokáže býti ve svých třiceti letech otcem? Postará se o rodinu? Bude mít ještě vůbec čas na hraní her na xboxu? Na knížky?

Odpověďmi se trýzní už nějaký ten pátek, ačkoliv na jejich zodpovězení není potřeba titulu z jaderné fyziky (odpověď je za B.). Abych mu zvedla náladu, při svém každoměsíčním nakupování na online knihkupectví jsem do virtuálního košíku přihodila i jeden titul pro něj. Už podle anotace bylo jasné, že kniha je přesně pro tyhle případy ideální:

Suzette se nedaří navázat vztah se svojí sedmiletou dcerou, která nemůže – nebo nechce – mluvit. Už od jejího nejútlejšího dětství cítila, že ji Hanna odmítá. Suzette připadá, že ji její dítě nenávidí, a ta myšlenka ji děsí. Alex by chtěl věřit své manželce, že se jejich dcera chová krutě a nenormálně, jenže s ním přece normálně mluví! Je Hanna jen zlobivá holčička, jejíž chování pramení z vysoké inteligence, kreativity a snad i osobního kouzla? Nebo se opravdu snaží svoji matku zabít?

Jedná se o prvotinu Dětské zoubky z pera americké spisovatelky Zoje Stage, autorky úspěšné Země divů. Ve svém knižním debutu načrtává komorní psychologické drama, v němž stěžejní roli hraje mlaďoučká holčička Hanna, které se nedaří rozmluvit. Díky tomu podstupuje studium v režii vlastní matky Suzette. A jsou to právě tyto společně trávené chvíle, bez účasti pracovně vytíženého otce Alexe, v nichž Zoje rozehrává psychologický ping pong mezi egy dvou hlavních aktérek.

Příběh je vyprávěn z pohledu obou hrdinek a na totožné situace je pohlíženo z obou úhlů. Právě motivace a vnímání jedné reality z perspektivy dvou sociologicky zcela antigenních rolí je ústředním motivem Dětských zoubků. Zajímavé je sledovat reakce zdánlivě nezúčastněného otce Alexe, jenž je konfrontován se závěry obou žen svého života.

Je více než patrné, že charakteristika hlavních postav a vykreslení psychologických motivů je alfou a omegou takto pojatého psychologického dramatu (kdo by to byl řekl?). A nutno podotknout, že autorce se to daří ve velké míře velmi dobře. Na druhou stranu, zejména v případě sedmileté Hanny Zoje Stage přistupuje k postavě velmi specificky – sedmiletá holčička je vykreslena jako ambiciózní mladá žena, zcela si vědoma vlastní osobnosti a především hodnoty, kterou privileguje zcela ignorujíc matčinu roli, nebo nedej bože její potřeby. Bez mučení se přiznám, že nejsem kdoví jaká dětská psycholožka, nicméně domnívám se, že málokterá prvňačka je schopna takových mentálních pohnutek jako popisovaná Hanna.

Jinými slovy, Hanna je prostě na svůj věk až nebývale vy(do)spělá.

Co však udržuje čtenáře v neustálém napětí je gradování vzájemných potyček mezi Hannou a Suzette. Až do posledních stránek není odhaleno, na čí straně vlastně pravda stojí. Neustále náznaky na tu či onu interpretaci působí neotřele a je velmi elegantně dávkováno tak, aby se rychle nezajedlo. Což považuji za kvitováníhodné, existuje-li tedy takový výraz. Nejednou jsem si při četbě Dětských zoubků vzpomněla na naprosto geniální psychologický horor Rosemary má děťátko od Ira Levina, kde je podobně vyústění dvou psychologických rovin v grandiózním finále. Tenhle horor považuji za vůbec jeden z nejlepších, jaký byl kdy napsán a vřele jej doporučuji.

Bohužel, pomineme-li hlavní trio postav, zbytek osazenstva působí prvoplánově a jejich postavy jsou popsány velmi povrchně. Což by nemuselo být nutně špatně, pokud by nezasahovali notnou měrou do hlavní dějové linie, jako tomu je v případě dětské psycholožky. K pousmání jsou pak taková ta žánrová klišé, jímž se autorka nevyhnula.

Zoje Stage tak ve svém debutu dokázala poměrně uvěřitelně popsat ambivalentní vztah matky s dcerou, které spolu svádí boj o přízeň tak trošku nezúčastněného otce. Obě hlavní protagonisty působí autenticky a nejedna matka bude ráda za dceru, jakou doma má. Přihlédneme-li k faktu, že se jedná o autorčinu prvotinu, jedná se o nadstandartní jednohubku, v níž lze zpozorovat později rozvinuté literární motivy.

Podle mě Dětské zoubky Matějovu skepsi o vlastním rodičovství obstojně prohloubí. A to se vyplatí.