Závrať ze svobody

... aneb proč je moderní bojkot úzkosti cestou k odcizení

​Nebudu lhát, že si vzpomínám živě, protože jsem rád, když si zapamatuji, co jsem měl dneska k jídlu (jestli vůbec něco), nicméně mlhavě si pamatuji na den, kdy jsem na nástavbě slyšel naši třídní, jak nám v hodinách Základů společenských věd vyprávěla něco o existencialistech.

 
​Abych uvedl věci na pravou míru – ten výklad jsem slyšel v tom životním období, kdy veškerou mou intelektuální kapacitu (a ta nikdy nebyla bůhvíco) zaměstnávaly otázky typu:

• ​Když sklidím hulení a budu ho sušit fénem, snížím množství THC?
• ​Pokud vymažu složku Files z adresáře, bude se mi do kompu vejít nový GTA: San Andreas?
• ​Dá mi Aneta ze čtvrťáku, když se nasypu steroidy a půjdu s klukama ve čtvrtek do fitka? To byla asi má zdaleka největší existenciální otázka té doby.

 
​O to hlubší vliv na mě onen výklad musel mít, protože na tenhle popud jsem se rozhodl ne snad přestat s psychedeliky, ale nejít do práce a prodloužit si studentská léta. A tak jsem nastoupil na vysokou, na filozofii. A nejenže jsem si ta studentská léta prodloužil (a stihl úspěšně zapomenout), ale dokonce jsem jako bonus získal i vysokoškolský titul. A kdybych fakt neměl rád metamfetamin, dost možná bych učil i tvoje děti.

 
​Tohle ale není o tom, jak nízké jsou dneska nároky na získání diplomu, ani o tom, že tady propálím bráchův zaručeně nejlepší recept na perník, ale o tom, že minimálně z oficiálního, ryze pedagogického pohledu jsem certifikovaným odborníkem. Odborníkem na to, mluvit o věcech, které všichni tak nějak známe, ale které jsou nám (většinou) celkem putna. A protože jsou věci, co mě serou, a závislost na stimulantech jsem vyměnil za grafomanii, rozhodl jsem se o něco jako esej, nebo možná svůj filozofický traktát. Haha.

 
​Úzkost jako dar svobody
​Abychom pochopili, co úzkost skutečně znamená, musíme se vrátit k otci existencialismu, dánskému mysliteli Sørenu Kierkegaardovi. Ten pro úzkost používal termín, který dodnes mrazí svou přesností: závrať ze svobody.

​Představte si, že stojíte na okraji vysokého útesu. To, co cítíte, není jen strach z pádu. Je to děs z uvědomění, že se můžete rozhodnout skočit. Ta propast pod vámi vám neříká nic o gravitaci, ale říká vám vše o vaší moci nad vlastním životem.

 
Úzkost je moment, kdy se váš duch probouzí a uvědomuje si, že není loutkou, ale autorem. Podle Kierkegaarda je úzkost "přitažlivá hrůza" – děsí nás, ale zároveň nás definuje jako lidské bytosti.

 
​Odsouzení k odpovědnosti
​Na Kierkegaarda navázal o století později Jean-Paul Sartre. Ten úzkost sekularizoval, ale její tíhu ještě zvýšil. Pro Sartra je člověk bytostí, jejíž "existence předchází esenci". To znamená, že se rodíme do prázdna, bez předem daného návodu, smyslu nebo božího plánu.

 
​"Člověk je odsouzen být svobodný," říká Sartre. Úzkost je pak přímým důsledkem této svobody. Je to tíživé vědomí, že za každou svou volbu neseme absolutní odpovědnost. Když se rozhodujeme, nevolíme jen za sebe, ale v jistém smyslu definujeme, co je pro nás lidství. Úzkost je tedy uznáním faktu, že náš život je v našich rukou a v rukou nikoho jiného.

 
​Absurdní vzpoura a Sisyfův úsměv
​Do této debaty vstupuje Albert Camus se svým konceptem Absurdna. Úzkost podle něj pramení z ticha vesmíru, který neodpovídá na naše volání po smyslu. Camus však nenabízí depresi, ale vzpouru. Jeho hrdina Sisyfos, odsouzený k marnému tlačení balvanu, vítězí nad úzkostí ve chvíli, kdy svůj úděl přijme.

Je to jako ono nadšenecké amatérské vaření zmíněné v úvodu - nekonečný koloběh chemie, paranoie a dojezdů, co nikam nevede, pokud v tom člověk nenajde tu absurdní vzpouru (anebo ho nezavřou).

​Vzpoura pro Camuse znamená žít navzdory absurditě, nezavírat před ní oči a hledat radost v samotném aktu bytí. Úzkost nás nemá paralyzovat, ale má v nás probudit solidaritu s ostatními "odsouzenci" a vášeň pro život v jeho syrovosti.

 
​Moderní tragédie: Bojkot vlastního já
​A zde se dostáváme k jádru problému dnešní doby. My jsme se totiž rozhodli úzkost bojkotovat. Bojíme se jí natolik, že jsme z ní udělali nepřítele. Tento bojkot má však děsivé následky na lidskou duši:

• ​Ztráta vnitřního kompasu: Pokud potlačíme úzkost, potlačíme i signál, že stojíme před důležitou životní křižovatkou. Člověk, který necítí úzkost z volby, přestává volit a začíná pouze fungovat. Stává se z něj divák vlastního života.
• ​Útěk do neautenticity: Sartre by řekl, že moderní snaha zbavit se úzkosti za každou cenu je "špatnou vírou". Lžeme sami sobě, že nemáme na vybranou, že jsme jen obětí chemie v mozku nebo sociálních tlaků. Tím, že se zbavujeme úzkosti, se zbavujeme i své moci být sami sebou.
• ​Odcizení skrze pohodlí: Bojkot úzkosti je v podstatě bojkotem růstu. Každý skutečný posun v životě vyvolává neklid. Tím, že se snažíme o totální psychické bezpečí, se odsuzujeme k věčné stagnaci. Zaměňujeme klid za prázdnotu.

 
​"Dnešní doba nám nabízí digitální mikrodávkování dopaminu, abychom tu závrať ze svobody necítili. Místo toho, abychom skočili do neznáma své existence, raději scrollujeme, dokud nás ten palec nezačne bolet víc než naše vlastní prázdnota."

​A co teprve FOMO? Není to jenom moderní, dehonestovaná forma volání našeho nitra po plnohodnotné úzkosti? Jako bychom tuhle přirozenou formu lidství přetavili do zdegenerované formy úzkosti ze svobody, kde se nebojíme vlastních rozhodnutí, ale toho, že si vybírají ostatní a my u toho nejsme.

 
​Mimochodem, to je přesně to, čeho se Sartre nejvíce obával. Sartre vnímal individualitu jako subjekt, jako to "já", které samo sebe naplňuje. V případě FOMO se naopak dobrovolně stáváš objektem, který se definuje a naplňuje skrze to, co dělají druzí. Je to v podstatě dobrovolná kapitulace na vlastní esenci.

​Závěr: Naučit se úzkosti
​Kierkegaard kdysi napsal, že ten, kdo se naučil úzkosti správným způsobem, naučil se tomu nejvyššímu. Úzkost není hradba, která nás dělí od štěstí. Je dveřmi, které vedou k opravdovosti.
​Když příště pocítíte tu známou svíravou závrať ze života, nezkoušejte ji okamžitě umlčet. Zkuste v ní uvidět to, čím skutečně je: voláním vaší svobody. Je to důkaz, že nejste stroje, ale svobodné bytosti, které mají moc tvořit svůj vlastní smysl. Bojovat s úzkostí znamená bojovat s vlastní lidskostí. Přijmout ji však znamená začít skutečně žít.

Přijmout tu závrať neznamená, že přestanete mít strach. Znamená to jen, že se konečně přestanete držet zábradlí a zjistíte, že i ten pád je projev svobody. Takže se nadechni a koukej do tý propasti, dokud v ní neuvidíš sebe, a ne jen černou tmu.