První společná noc ve třech

Toho nedělního rána něco viselo ve vzduchu. V bytě bylo pozoruhodně chladno. Byl konec srpna. Kočka mě nezahrnula šikanózním mňoukáním, sotva jsem se proplížil kolem prázdné misky. A když už na mě vehementně spustila, že má jakože fakt už hlad, tak minimálně o dvě oktávy výše, než normálně. I ta ranní káva byla nějaká kyselejší než obvykle.

Jak říkám, něco bylo jinak.

Možná to bylo tím, že klimatizace byla celou noc vypnutá a okna řádně zabarikádovaná. Možná kočka nepindala, protože v noci spořádala veškerého tuňáka z nedojedené celé pizzy. Možná to kafe bylo tak kyselé, jelikož už bylo žluklé. A to dlouho.

Možná to bylo doznívající kocovinou, kterou jsem ještě od pátku nepřekonal.

Možná.

Ale spíš to bylo tím, že byl ten den. Den, kdy jsem si jel do porodnice pro ty moje dvě holky. A dovést si je konečně domů.

Byl jsem plný nejistoty – přeci jen, pro miminko, kór pro to první, si jeden nejezdí každý den. (Čest výjimkám) Zaplať pánbůh za Eliščinu prozřetelnost; jediné, co jsem měl za úkol, bylo, sednout do auta a do nemocnice dojet. Vše ostatní zařídila s několikaměsíčním předstihem. Nebylo snad ani statisticky možné cokoliv pokazit.

Vypil jsem zmiňovanou kyselou kávu a netrpělivě vyčkával na povel z porodnice. Ten přišel už něco kolem deváté. Máme papíry, můžeš pro nás přijet. Nelenil jsem a během pár chvil již seděl v autě na cestě. Při parkování jsem si v duchu říkal, ou, dneska je to málo lidí, ani nemusím na placené parkoviště.

Jen co jsem s cestovním vajíčkem v ruce došel k hlavnímu vchodu mi došlo proč: v neděli jsou návštěvní hodiny až odpoledne. Tj. i hlavní vstup se otevírá po jedné hodině. S chladnou hlavou pistolníka z divokého západu jsem celý blok poslušně obešel s pidi autosedačkou v ruce a přes ambulanci se pokradmu protáhl až na oddělení šestinedělí. A tam na mě čekaly.

Nádherná Eliška, které by sotva někdo mohl tipnout, že ještě před třemi dny měla pod prsy tříkilové miminko, a ta nejkrásnější holčička pod sluncem. Mrkla na mě jedním očkem, chvilku počkat až se srovná druhé, a nakonec i jím. Tímhle šibalským kukučem, který jako by z oka vypadl výherním automatům si moje srdíčko získala už při prvním pohledu.

Propouštěcí procedura byla vlastně celkem triviální. Bonboniéra pro sestřičky, hodit malou do vajíčka, sbalit ty tři cestovky věcí, které snad sice ani nebyly otevřeny, ale zkrátka a jednoduše tu musely být, vzít si veškeré dokumenty, a pak celý ten blok znovu obejít. S malou v ruce.

Největší výhodou isofixové základny je podle všech dostupných materiálů a zkušeností ostatních rodičů profesionálů hlavně jednoduchost. Člověk s vajíčkem přijde k autu, nasadí na základnu, zaklapne. Voilá. Hotovo. Přesně proto jsem s ní bojoval bezmála dvacet minut, aby ve výsledku malá byla spolu s vajíčkem jištěna samotným isofixem, bezpečnostním pásem, kurtou a pavoukem. Protože bezpečnost je důležitá.

Jistota je jistota.

Po cestě jsme se narychlo ještě zastavili v lékárně. Což jak jsem později zjistil, bude mnou zdaleka nejnavštěvovanější destinací. A pak konečně domů.

Seděli jsme na gauči, všichni tři. Já, vedle mě Eliška a malá ve vajíčku, protože jsme ani jeden neměli srdce na to, vytrhnout ji ze slastného nicnevědění a nicnetušení. A tak nějak jsme čekali, co se vlastně bude dít. Jenže ono se tak nějak nic moc nedělo. My koukali a malá spala. Asi tak hodinu. Pak se probudila a na řadu přišla ona památná chvíle, jež se asi každému otci vryje nadosmrti do paměti – první přebalování.

Opatrně rozepnout bodíčko a rozbalit plenku. Všichni jsme nervózní. Malá z toho, co to dělám. Já z toho, co to vlastně dělám. A především Eliška, co že to vlastně dělám. Rozpaky jako by se zhmotnily a zaplnily celý dětský pokojíček. Polovinou balíčku vlhčených ubrousků spotřebuji na jednu miniaturní půlku, což komentuje Eliška slovy, že by nás Pampers mohli začít sponzorovat. Oddychnu si, když mi v konečném závěru poslední ubrousek vystačí na finiš. Namazat krémem, nainstalovat novou plenu, utřít pot z čela a v grandiózním finále zapnout i bodíčko.

Uff.

Po celé téměř deset minut trvající operaci jsem zralý na hodinový odpočinek na gauči. Vstřebat onen zážitek, a tak.

Eliška převzala otěže a nechala malou přisát se k prsu. Což obě vydržely takřka celou hodinu. Všichni zcela vyčerpaní sedíme na gauči a vyměňujeme si spolu rozpačité pohledy. Hlavou se mi rychlostí uragánu Katrina mihotá tisíc a jedna myšlenka: Líbí se malý, jak jsme to tady pro ni nachystali? Nebude pro ni ten bílý nátěr moc vágní? Co když si všimne těch kocourů na stropě? A co teprve těch šikmo nalepených tapet?

Bude mě mít za největšího patolízala pod sluncem. Ba co hůř, malá se bude za svého tátu stydět!

Nervózně se zmíním Elišce o svých pochybách. S grácií jí vlastní mě s nimi nenechá o samotě. To by jí koneckonců nebylo podobné. Přihodí totiž ještě vlastní: Co když nebude mít dostatek mléka? Co když nebude chtít malá prso? Máme dostatek plen? A jsme vůbec připraveni na to býti rodiči?

Naštěstí ten roztomile rozkošný a přenádherný uzlíček štěstí nevypadá, že o nás dvou, na rozdíl od nás samých, pochyboval. Obejmu Elišku a zašeptám ji do ucha pár slov, jako že to bude dobrý, že je skvělá máma a že to všechno společně zvládneme. Protože jsme rodina.

Ta mé pochyby nakonec také rozežene: "To je stejně jedno. Malá ještě nic nevidí.".

Myslím, že Eliščino rozhánění je kapánek sofistikovanější.

Venku mezitím slunce zapadlo a něco málo před devátou zvonil telefon. Eliščina sestra s manželem se vrátili ze Sardinie jenom aby se mohli podívat na malou. Švagrová už má takříkajíc odrozíno, čili její asistenci při první společné noci jsme jak já, tak Eliška, ale především naše malá princezna, ocenili. A švagrovu psychickou podporu jakbysmet.

Noc probíhala v jakémsi takémsi pohotovostním režimu, abych tak řekl; oba ležíme, napůl oka spíme, napůl sledujeme přistavenou postýlku. Stačí miniaturní poryv větru, aby se rozhoupala dětská hračka zavěšená neobratně na konstrukci. Bleskurychle vyskočíme z postele a naši malou lásku kontrolujeme. Spí? Nedusí se zvratky? Neotočila se bříško? Nemá hlad? Žízeň? Není pokaděná? Respektive, ona je zase pokaděná?

Všechny naše otázky zodpoví pohled na tu nádhernou nevinnou tvářičku, co má až po zápěstí vraženou pěstičku v pusince. Kdejaký zápasník MMA by se mohl přijít podívat a něco málo se snad i přiučit. A malá spokojeně chrní. Vrátíme se zpátky do postele, abychom čekali na další pohyb hraček nad postýlkou. Tu a tam se malá probudí. To vstaneme, přebalíme, Eliška nakojí a zase přendáme do postýlky. A tak dokola, furt a stále. Po celou, dlouhou noc.

Ráno se všichni dáváme dohromady. Eliška vydatnou snídaní, kočka granulemi, malá prsem a já kávou a motivačními videi na instagramu. Hodinky mi sice ukazují osm hodin spánku, ale současně i šest hodin probuzení. V šestinedělí prý člověk takhle dokáže fungovat zcela běžně. K téhle tezi přistupuji tedy krapet skepticky, hlavně při pohledu na Elišku, jak v deset hodin dopoledne dohání noční spánkový deficit. A já zcela odevzdaně ulehám na gauči dělat to úplně samé. Zaplať pánbůh, malá bude v tomhle po rodičích, protože netrhá partu (rodinu) a zařezává jako máma.

Ačkoliv jsem si myslel, že je to zhola nemožné, možná ještě roztomileji.

Tahle rutina, jak jsem později pochopil, se pravděpodobně bude opakovat po několik dalších týdnů. Ne-li měsíců.

Uff.

Ačkoliv jsem si před návratem z porodnice udělal patřičné zásoby a jídelníček jsem rozvrhnul na několik následujících dní dopředu, první společné dopoledne se necítím jaksi disponován předvádět v kuchyni kdovíjaké gastro umění. Proto s největším díky uvítáme nabídku tety a strejdy, že nám něco dovezou z města. A my se tak můžeme plně věnovat rodičovství. Což ve volném překladu znamená, že v pravidelných intervalech Eliška malou přebaluje, kojí, chvílemi propadá depresím, aby se vzápětí rozplývala nad tím, jak se malá usmívá, zatímco já poslušně měním pozici z jednoho boku na druhý.

Odpoledne nevěřícně pozoruji Elišku, jak pod švagrovým dohledem polohují malou z ruky na ruku. Tu a tam uslyším terminus technicus ala na tygříka, pást koníčky a další odborné názvosloví, jež jsou pro mě něčím ještě vzdálenějším, než-li španělská vesnice. A proto řešíme se švagrem kávovary.

Než se však naději, všichni se společně loučíme a najednou je to tady. Jsme tu sami. Já, Eliška, naše princezna a ta nejvíc na světě nasraná kočka, co není ani moc naštvaná. A první společný den máme zdárně za sebou.

Už si chci oddechnout. Když v tom to přijde. Někde na zátylku, tam vzadu na hlavě mám nicméně podezřelé šimrání. Skoro, jako by mi něco chtěl říct sám vesmír. Jako by se snad snažil mi něco naznačit.

 Něco jako tady ale sranda teprve začíná.