První společná noc ve dvou

Den po Valentýnu roku dva tisíce dvacet pět jsem si se svou největší láskou, jakože navždycky (a to jako fakt!), střihnul svoje poprvé. Totiž první společně strávenou ve dvou. Nebo takhle, jenom ve dvou, to aby bylo jasno. Jenom já a slunce mého dne. O naši úplně nejvíc první noci už jsem kdysi psal, ale to bylo trošku jiný. 

A byla to sakra krušná noc. To ale trošku předbíhám.

Věděl jsem už zpočátku, že to bude výzva. A protože jsem poměrně dost organický a život si organizující tvor (haha, chaos v životě se nepočítá), rozhodl jsem se nenechat nic náhodě. Než jsem se vůbec vydal na cestu do nemalebných končin jihočeského maloměsta, které od jistých dob bytostně nenávidím, pelášil jsem s nákupním seznamem do obchodu. Pitíčka, kapsičky, croissanty, buchtičky, banány, donuty a asi milion dalších věcí pro případ, kdyby nastala krize (edit: nenastala).

Dopoledne jsem malou vyzvednul. Smála se od ucha k uchu, což je příjemná změna, po všech těch slzičkách, co mi vždy na milion kousku rozdrtí srdce. Nevydali jsme se ale do našeho znojemského bytečku, nýbrž do mého rodiště, kde jsme se nakonec sešli já, má krásná princeznička, moje ségra a brácha, spolu se svými syny. Moji nikdynebudumítzavřenoupusu ségra totiž přišla s geniálním nápadem, jak poprvé v životě uspat malinkou bez prsa - unavit jí. A jak jinak jí unavit, než ve společnosti dvou dalších rošťáků. Nebo rošťáků, časované bombičky jsou příhodnější pojmenování. Nápad zněl zcela logicky a já na něj nadšeně přistoupil. Ne snad proto, že bych nechtěl vařit, nebo prát, či snad uklízet, to chraň bůh. Prostě jsem jenom dal na rady své rodičovstvím více kované sestry.

A protože jsem se chtěl naplno věnovat svému prvořadému cíli - udělat pro malou tu nejlepší společnou noc, jako vůbec dokážu.

Dorazili jsme těsně před obědem, takže krásně na čas. Poobědvali jsme a zvládli jsme to bez ztráty květinky. Respektive jenom s jedním zakecaným tričkem a několika metry čtverečními politého koberce, což považuji za úspěch, vzhledem k našemu předchozímu stolování. Jali jsme se s malou iniciativy, že jakože půjdeme takříkajíc po o na chvilku do postele. Z poobědního šlofíčku bylo hodinové váleníčko a mazleníčko, takže by titulované maminky z portálu emimino asi nazvaly naší misi za nesplňěnou, ale víte vy co?

Mně je to celkem jedno. My si to užili.

Odpoledne jsme se všichni tři sourozenci v doprovodu svých ratolestí vydali do dnes velmi oblíbené dětské herničky. Pro neznalé, zkusím tenhle koncept nějak v rychlosti shrnout: velký kus uzavřeného prostoru se zcela vydýchaným vzduchem, kde je vměstnáno neuvěřitelné množství hraček a ještě více neuvěřitelné množství cizích a velmi upištěných dětí. A do toho nikým a ničím řízeného chaosu vpustíte to nejcennější, co máte. Totiž to vaše modrooké štěstí. Samozřejmě, na první dobrou v tomto podniku vykrystaluzují rozdíly mezi rodičovskými matadory a, no, mnou. Takže zatímco mý dva škodolibý sourozenci seděli v kavárně a popíjeli kafíčka, já lítal za tou svou princeznou po všech těch prolízačkách, houpačkách, dostával do hlavy od gumových válců a míčků a zasekával se v tunelech určené pro lidi pětiny mé velikosti.

Ale ty ďáblíci v hluboké modři očí mé nejmilovanější za to prostě a jednoduše stojí. A taky za všechny ty boule na hlavě.

Po nějakých třech hodinkách jsme se rozdělili, šli jsme se s malou projít, aby se alespoň na pár chvil prospala. Což zvládla bez mrknutí oka. Skočili jsme si spolu ještě na romantickou večeři. Teplý vývar, salát, kuřecí řízek a hranolky, takový náš evergreen. Poetiku okamžiku se jal byť jen na chvíli narušit strejda Vláďa, protože zkrátka a jednoduše domácnost třech dětí je, prý, potřeba občas proložit pár pivy.

Mimochodem, strejda Vláďa je skvělý otec, ačkoliv jeho relaxační metody mohou diskutérky z emimina pobuřovat, to ne že ne.

Večerní rutinu jsme společně vystřihli jak z magazínu; koupačka levou zadní, stejně jako následné oblékání do pyžámka. A večeře? Pche, brnkačka! Tedy až na to, že jsme celé tohle kolečko museli absolvovat nadvakrát. Někdo by mohl nabýt dojmu, jak jsme se pokecali u večerních těstovin s omáčkou, ale chyba lávky. Zde je třeba bez skrupulí a s pokorou přiznat mou chybu. Mou školáckou chybu.

"Ty si jí vážně namazal celou tímhle krémem na zadek?" vypálila na mě zcela legitimně s hlasitým smíchem ségra.

"Kdo se má ve všech těch krémech vyznat, sakra.". Tak jsme koupali podruhé. Ale co, stávají se horší věci.

Třeba bobek ve vaně. Ten ale, naštěstí, nebyl.

A pak následovalo to zdaleka nejdůležitější, nejkritičtější a pro mě vůbec nejvíc stresující - uspávání. Zalezli jsme do manželský postele, oba vykoupaní a vyvonění, jak dva novomanželé na líbánkách. Představu jsem měl úplně jasnou: rozplácneme se spolu, budeme si spolu číst pohádky a minimálně do osmi do rána nebudeme vědět o světě.

No, jak tomu už bývá, očekávání a realita jsou někdy dost odlišné věci. Čili v našem případě jsem otevřel knížku O pejskovi a kočičce, malá vyskočila na všechny čtyři a začala mi ukazovat a vyprávět něco, čemuž jsem bohužel se svou dospělou hlavou ani za mák nerozuměl. Na každý pád to byla jedna z nejroztomilejších věcí, co mi kdy kdo řekl.

A že jsem toho už v životě něco slyšel.

Hodiny ubíhaly a zatímco mě již dozajista docházely všechny reverzní síly (tj. ty udržující základní životní funkce), malá sršela teatrálností a vtipem ukazujíc mi moje očička, ouška a samozřejmě pupík! Už, už jsem se loučil se spánkem jako s dávným kamarádem sledujíc jedenáctou hodinu na budíku, když v tom se malá schoulila pod mou ruku, jako by snad vycítila mou dobře skrývanou hysterii. Hladil jsem ji po zádíčkách a ve vláskách. Vyprávěl jsem jí, co všechno spolu zažijeme a taky to, jak hrozně moc je pro mě důležitá. Sám sebe jsem tím dojímal, až mi začala pochrupkávat na hrudníku. S ninjovskou tichostí jsem zhasnul, přikryl nás a spokojeně zavřel oči.

Přesně na dvě hodiny.

Vzbudil mě pláč. Nevěděl jsem, co se děje, vylítnul jsem z postele, vzal si jí na rameno, poklepával na zádíčkách a utěšoval, že to byl jenom sen, že se nic neděje, že je všechno v pořádku. A světe div se, ono to fungovalo! Moje malá princezna po chvilce usnula. Já ji s pečlivostí sobě vlastní znovu uložil a ulehl vedle.

Aby se to celé za dvě hodiny znovu opakovalo.

Kolem sedmé hodiny ranní jsme naše společné dvouhodinové pospávání přerušili a rozhodli se, že tedy jakože fakt už budeme vstávat. Mimochodem jsme byli poslední vstávací. V kuchyni jsme společně posnídali a začali pomalu vařit. Za doprovodu třech neřízených střel. Doteď se sám podivuji, že za takových podmínek jsme dokázali vyprodukovat něco poživatelného. Dle kousků bramborové kaše na zdech si však troufám tvrdit, že strávníkům dokonce i chutnalo. Malé tedy obzvlášť, soudě dle slušně zaneřáděného trička. A tepláčků. A mého trička. A samosebou, mých kalhot. Moje malá beruška je perfekcionista. O tom žádná.

Po obědě jsem celý náš poloznojemský ansábl sbalil a vydal se s malou znovu do podivuhodných končin tam kdesi v jindřichohradečských lesích, abych slunce mých dní znovu předal mamince. Není zde prostor pro hrdinství; pokaždé, když se s ní loučím, trhá mi to srdce. Koneckonců, ona je to zdaleka nejlepší, co v životě mám. A také důvod a smysl. Toho všeho.

Proto už teď se těším, až budeme v našem nočním společném dobrodružství znovu pokračovat. Protože ano, nebylo to bezchybné a máme ještě na čem pracovat. Ale víte vy co? Co na tom, jsme na to my dva. A máme na to celý život.