Proč je Carpenterova Věc nejlepším hororem všech dob?

Film Věc (v originále The Thing) režiséra Johna Carpentera z roku 1982 je jedním z nejikoničtějších hororů v historii kinematografie. Tento sci-fi horor, založený na novele "Who Goes There?" od Johna W. Campbella, se odehrává v izolované výzkumné stanici v Antarktidě, kde se skupina vědců střetává s mimozemskou entitou schopnou měnit svou podobu. Díky klaustrofobické atmosféře, mistrovské práci s napětím a přelomovým praktickým efektům si snímek získal status kultovní klasiky, přestože při své premiéře neuspěl u kritiků ani diváků, což se u klasik bohužel děje až podezřele často. V tomto článku se zaměřím na jeho klíčové aspekty, které z něj učinily nadčasové dílo – od hereckých výkonů přes vizuální zpracování až po jeho hlubší témata o nedůvěře a strachu z neznámého.

Ještě než se pustím do samotného rozklíčování důvodů, proč si vlastně myslím, že Věc je tím snad vůbec nejlepším hororovým počinem všech dob, dovolte mi malou intimní vsuvku o mém osobním vztahu s Carpenterovovou Věcí. Film jsem poprvé viděl snad ve svých deseti letech, kdy jsem s pusou otevřenou dokořán čučel na rozpadající se těla výzkumníků sedě tátovi na klíně. Jo, teď, kdy jsem sám otcem, bych o tomhle rodičovském rozhodnutí snad mohl polemizovat – přeci jenom nechat desetileté dítě koukat na čistokrevný body horor asi není v souladu s moderními výsledky studií behaviorálních psychologů. Ale co už.

Tam někde začala má nehynoucí láska k jakémukoliv uměleckému ztvárnění strachu, hnusu, goru, fujky fuj, a tak dále. Takže jo, díky tati!

Věc jsem od té doby viděl nespočetněkrát. A pokaždé mě něčím překvapí. I tak se pokusím na následujících řádcích načrtnout ty stěžejní aspekty, které nejen v mých očí dělají Věc nadčasovou věcí.

Klíčovou ingrediencí Carpenterova nejoceňovanějšího filmu je bezesporu prostředí odlehlé vědecké stanice kdesi na konci světa za polárním kruhem. A zrovna na té straně, kde lední medvědi nedávají dobrou noc. Právě skutečnost, že jste odříznuti od zbytku světa, kde v blízkosti není ani živáčka (haha), všude okolo řádí sněhová vánice, takže i helikoptéra je vám k prdu a nedá se ani nikam dovolat tvoří výborné klaustrofobní prostředí, v němž může budovat Carpenter na filmovém plátně neuvěřitelně úzkostlivou atmosféru.

Obsazení celé výzkumné stanice totiž tvoří poměrně skromný ansábl archetypálních postav; samozřejmě ikonického Kurta Russela coby heroického pilota MacReadyho, paranoidního doktora Blaira, naivního velitele stanice, tichého chovatele psů (a samotní husky, samozřejmě), dětinského kuchaře, atd. Postav ve Věci není mnoho, nicméně jsou o to zapamatovatelnější a jejich omezené množství spolu s prostředím hraje prim v kombinaci se samotnou Věcí.

John W. Campbell ve své knižní předloze Kdo je tam? (dnes se dá v rozšířené verzi sehnat pod názvem Ledové peklo) vyobrazil Věc jakožto mimozemskou entitu, jež má zcela unikátní schopnost – měnit svou vlastní formu a replikovat jakýkoliv živý organismus. Tento aspekt měnit se v cokoliv, a samozřejmě kohokoliv, jiného, je to zdaleka nejdůležitější. Minimálně z pohledu budování strachu. Původní filmová adaptace z roku 1951 (Christian Nyby) tuto vlastnost Věci trošku ignorovala a vyobrazila ji spíše všepožírající mimozemskou rostlinu. Proto se obecně vzato za důležitější a lepší považuje právě Carpenterova verze.

Ten totiž na premise, že kdokoliv může být Věc (resp. že Věc může být kdokoliv) staví celý snímek. Jedná se tak mimochodem o variaci na Deset malých černoušků od Agathy Christie – divák/čtenář ví, že někdo z malého množství postav je Věcí, ale do poslední chvíle neví kdo. A Carpenter ten pocit nejistoty v divákovi, jen tak mimochodem, umocňuje jemnými náznaky. Například když se zjistí skutečnost, že v okamžiku, kdy Věc svou oběť absorbuje a následně replikuje, roztrhá jeho oblečení, a pak se zcela náhodou objeví Russelovy roztrhané trenýrky. Dramaturgicky vlastně úplně zbytečná scéna, která ale dělá přesně to, co Carpenter chce – je MacReady věc, nebo ne?

A to se nedozvíme do konce filmu mimochodem, sorry.

"Možná bychom neměli přežít... možná by to tak bylo nejlepší."

Kdyby se Věc jenom měnila na všechny ostatní a nic by nedělala, asi by se nejednalo o jeden z nejlepších hororů. A ne ledajakých, ale body hororů. Proto musí být v opozici se strachem z nejistoty a neznáma ještě jedna klíčová komponenta. A ano, jedná se o gore. Na ikonickém ztvárnění Věci pracoval legendární Stan Wistnon (Predátor, Terminátor), nicméně zásadní měrou se na výsledku podílel Rob Bottin. Byl to právě on, který přišel s nápadem, že Věc nebude klasickým monstrem, ale spíše procesem, dá-li se to tak říci. Po celou dobu sledování snímku totiž Věc neuvidíte v její původní podobě, ale vždy v jednom z procesů jejích přeměn. Přeměn z jedné formy života, z jednoho organismu na jiný, což samozřejmě dává prostor zcela zvrácené fantazii Bottinovy zvrácené mysli. A ta musela být teda pořádně zvrácená, když i Carpenter byl prý znechucen některými Robovými nápady a raději je hned zavrhnul.

A to už musela být fakt úchylárna.

Samotné ztvárnění Věci se v průběhu natáčení značně komplikovalo a několikrát se musel zvyšovat celkový rozpočet (z původních 750k na výsledných 1,5 milionu doláčů). V kuloárech kolují zvěsti, že Bottin se svým týmem pomalu spal v ateliérech, aby stihli loutky na natáčení připravit. Nakonec se ale poctivá filmařina vyplatila a Věc si rok po premiéře odnesla ocenění za nejlepší vizuální a speciální efekty The Saturn Awards.

A není se čemu divit, takové scény jako hořící hlava s pavoučími končetinami nebo hrudník ukusující doktorovy ruce se nesmazatelně zapsaly do dějin praktických efektů světové kinematografie. A každý, kdo je jednou viděl, už nikdy nebude pochybovat o Bottinově soudnosti.

Všechny tyhle dílčí komponenty dohromady drží poměrně jednoduchý, leč funkční scénář. A to nemyslím nikterak hanlivě. Věc není o hlubokém příběhu, ale o strachu a atmosféře. A téhle myšlence se podřizuje vše. A nutno podoktnout, že to funguje výborně. Již v prvních řekněme dvaceti minutách je divákovi exponována hlavní myšlenka a celý zbytek snímku se už zabývá jenom gradaci napětí a strachu. Stejně tak je na tom kamera, jíž se zhostil neméně slavný Dean Cundey (Návrat do budoucnosti, Jurský park). Záběry jsou velmi komorní, minimalistické a velmi dlouhé, což podtrhuje celou myšlenku filmu, totiž v diváku evokovat tíživý pocit bezmoci. Záběry hlavních aktérů se dynamicky střídají z pohledu na jednotlivce na skupinový záběr. Protože Věc se může stát z kohokoliv. A kdykoliv. Tedy až do samotného konce.

Ten se na poslední chvíli několikrát přetáčel a přepisoval, aby se nakonec do finálního střihu dostal stejně ikonický závěr, jako film sám. A zde bych se rád na chvíli pozastavil a vzhledem k tomu, že film je více než třicet let starý, snad nebudu spoilerovat. Je to totiž krásný příklad výše zmíněného. Chvíle, kdy se vypotácí MacReady z hořících trosek s whisky v rukou a potkává se s Childesem:

MacReady:
"Takže co budeme dělat?"

Childs:
"Čekat."

MacReady:
"Jo. Zajímalo by mě, co zmrzne dřív – my, nebo to?".

Následně MacReady podává láhev Childsovi, kamera pomalu odjíždí a lze slyšet jen praskání hořících ruin základny. A tam film končí. Otevřeně, s nejistým závěrem. Divák neví, zda Věc byla zničena, zda jí byl MacReady nebo Childs. Všechny konce jsou možné, protože Carpenter v průběhu filmu poskytl indicie ke všem třem možným koncům. A to dokonale vystihuje genialitu Carpenterovy Věci. Totiž, že se jedná o etalon atmosféry nejistoty a strachu.