Princezna Modroočka

Následující řádky jsem napsal své milované dceři k jejím druhým narozeninám. Dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda pohádku uveřejnit. Přeci jen, jedná se o velmi osobní slova. Slova, která jsem napsal, aby moje malá princezna věděla, že i když s ní nejsem každý den, stále na ni myslím. Ať už se děje cokoliv.

A pak jsem dospěl k závěru, že vlastně i pro mě samého, když si pohádku čtu zpětně, má hodnotu; totiž to, že s člověkem, kterého milujeme, nemusíme být fyzicky. To nejdůležitější je, že ho máme v srdci. 

A třeba to předá i někomu dalšímu :). 

V malebném zámku se dvěma věžemi žila malá princezna jménem Modroočka. Měla oči jako nebe po dešti - modré, klidné a plné zázraků. Její světlounké vlásky odrážely sluneční paprsky a rozzářily i ty nejtemnější noci. Její smích byl jako zvonky jara a její otázky jako kapky rosy - malé, ale hluboké.

V jedné věži bydlela maminka, v druhé tatínek. Už spolu nebyli jako dřív, ale každý den ji objímali, smáli se s ní, hráli si a běhali po zámku tam a zase zpátky. A den co den ji říkali, že je jejich největší poklad.

Jednoho večera, když se hvězdy třpytily jako stříbrné knoflíky na noční obloze, seděla Modroočka u okna a šeptala svému plyšovému koníkovi Cupínkovi:

"Cupínku… proč už nejsme všichni spolu? Maminka, tatínek a já?".

Cupínek se pohnul, kopýtkem si promnul duhová očka, zamával ocáskem a tiše řekl:

"Princezno Modroočko, pojď se mnou. Ukážu ti planety, kde najdeš odpověď na svoje otázky. A hlavně - kde uvidíš, jak moc tě oba milují.".

Modroočka si oblékla plášť z mesíčního světla, vzala Cupínka za hřívu, naskočila na něj a společně se oba vznesli do nebe.

Planeta Maminky

Planeta byla měkká jako obláček, voněla po vanilce, šeříku a levanduli. Rozkvetlé stromy zpívaly ukolébavky, květiny se usmívaly a vítr hladil tvář jako maminka při večerním pohlazení.

Maminka stála uprostřed zahrady, v šatech z květů, s úsměvem, který hrál víc než slunce.

"Maminko," zeptala se Modroočka, "proč už nejsi s tatínkem?".

Maminka se na ni usmála. Smutně i něžně. Rukou ji pohladila v jejích vláskách a přitiskla si ji na hruď.

"Někdy se dospělí rozejdou, protože jejich cesty vedou jinam. Ale moje láska k tobě je jako strom - roste každý den, bez ohledu na počasí.".

"A kdybych byla malinká jako mravenec, našla bys mě?"

"Našla. I kdybych musela projít celičký svět. Protože moje srdce tě cítí, i když tě nevidí."

"A co kdybych byla smutná?"

"Přijdu. Kdykoliv a kamkoliv. I kdybych musela letět na křídlech ptáků. Jsi to nejcennější, co mám a vždy tu budu pro tebe."

Maminka ji podala medailonek. Uvnitř byl obrázek, kde se všichni tři smáli. Když ji medailonek zapínala na krček, šeptala jí do ouška: "To je naše láska. Nikdy nezmizí. Je jako slunce - i když ho zakryjí mraky, pořád svítí.".

Při maminčiných slovech Modroočka medailonek pohladila. Hřál ji u srdce.

Cupínek se vznesl z Planety Maminky a zamířil k další – tam, kde se smích mísí s dobrodružstvím.

Planeta Tatínka

Tady bylo všechno hravé. Stromy měly houpačky, řeky skluzavky a vítr voněl po dobrodružství. V dálce se ozýval smích, jako když se tatínek směje jejímu ajéééje.

Tatínek stál v plášti z hvězd, s očima plnýma radosti.

"Taťko," zeptala se Modroočka, "proč tě nevidím každý den?".

Tatínek si klekl, vzal ji za ruce a řekl: "Někdy nemůžu být s tebou tak často, jak bych chtěl. Ale i když nejsem vedle tebe, moje láska je pořád s tebou. Je jako neviditelný plášť. Chrání tě, zahřívá tě, a šeptá ti, že jsi moje všechno.".

"A co když mě něco trápí, a ty to nevíš?".

"Vím to. Moje srdce je naladěné na to tvoje. Když se směješ, cítím to a směji se s tebou. Když pláčeš, moje srdce zabolí. I když jsem daleko a ty mě zrovna nevidíš, dávám na tebe pozor. Bezmezně a navždycky.".

"A kdybych byla na druhém konci světa?" zeptala se tatínka Modroočka.

"Moje láska by tam byla dřiv než ty."

Tatínek ji podal malou hvězdu: "Když ti bude smutno, má modrooká princezno, podívej se na ni. Svítí, protože tě miluji. A nikdy nezhasne.".

Modroočka ji vzala do dlaně a cítila, jak ji hřeje prsty.

"Děkuji, taťko. Tvoje láska je jako světlo, co nikdy nezhasne?".

Tatínek se na ni usmál: "Přesně tak.".

Plyšový koník zařehtal a vznesl se znovu k další planetce.

Planetka Otázek

Na této planetce se vznášely jen samé otazníčky a všudypřítomně se jeden přes druhého překřikovaly:

"Proč nejsou maminka a tatínek spolu?".

"Kdo tě má radši?".

"Co je to rodina?".

"Může láska zůstat, když se lidé rozejdou?".

Když Modrookča na Cupínkově hřbetu projížděla okolo, chvíli mlčela. Pak se podívala na medailonek a hvězdu.

"Nevím všechno," řekla, "ale vím, že mě oba milují. A to je to nejdůležitější.".

Jen to vyslovila, otazníky se proměnily v třpytivé motýlky, kteří ji sedli na rameno a šeptali: "Ano, naše princezno, přesně tak. To je to nejdůležitější.".

Planeta sněhu

Ve sněhovém lese seděl na starém kmeni moudrý samojed Arny. Na očích měl nasazené brýle, skrze které se jako kaštany blýskaly hnědé oči.

"Ty jsi ta princezna, co se ptá," zaštěkal pískavým štěkotem, co by od tak velkého psa čekal jen málokdo. Vstal a protáhnul se. A pokračoval: "To je dobře. Kdo se ptá, ten roste.".

"Arny," řekla Modroočka, "může mě tatínek milovat, i když není se mnou každý den?".

Arny se usmál. "Láska není o tom, kolik času trávíte spolu. Je o tom, kolik místa máme v srdci. A ty máš v tatínkově srdci celý vesmír.".

"Takže i když ho nevidím, je se mnou?".

"Ano, Jako měsíc, co svítí, i když je za mrakem.".

Arny ji podal kostičku. "Když se budeš bát, drž se jí. Připomene ti, že jsi v bezpečí.".

Když odlítali s Cupínkem směrem k další planetě, slyšeli Arnyho výt v dáli: "Moment, neměla ta holčička na ramenou nějaké motýlky?".

Planeta zrcadel

Na další planetě bylo všechno z lesklého skla. Stromy, květiny, dokonce i obláčky odrážely její tvář.

Uprostřed stála mohutná stříbrná kočka s očima jako ona.

"Kdo jsi?" zeptala se Modroočka.

"Jmenuji se Čikouš, vzpomínáš?".

Modroočka chvilku mlčky vzpomínala, když v tom ji v mysli vyvstala vzpomínka na malé stříbrné koťátko, které znala, když byla ještě malá holčička.

"Ty jsi kočička, kterou jsme měli na zámku, když jsem byla ještě maličká.".

"Ano, jsem," zamňoukala stříbrnosrstá kočka.

"A co tady děláš mezi všemi těmi zrcadly?" zeptala se Modroočka.

"Ukazuji ti, co máš v sobě. Pojď, zadívej se do mých zrcadlových očí," kočka se nahnula směrem k Modroočce a doširoka otevřela její veliké zrcadlové oči: "Copak vidíš?".

"Vidím lásku. Od maminky, od tatínka, ale i od sebe samotné.".

"Správně, Modroočko. Přesně to máš v sobě. Přesně to jsi ty.".

"Ale já jsem jenom malá princezna.".

"Jsi přesně taková, jaká máš být. Láska rodičů se v tobě odráží. Když se směješ, smějí se s tebou. Když pláčeš, jejich srdce pláčou taky.".

"A co když zapomenu?" vzlykla princezna Modroočka.

Kočka se na ni usmála v tlapkách ji podala zrcadlový kamínek: "Pak se znovu podívej do zrcadla. Uvidíš, že jsi stvořená z jejich světla. Nos ho u srdce. Ukáže ti, že jsi milovaná. Vždycky.".

Kočička si olízla tlapku a ještě dodala: "A mimochodem, nemáš nějakou šunčičku?".

Modroočka jenom pokrčila rameny: "Bohužel, ale zastav za námi na zámku. Tam jí máme plno!".

"Určitě se zastavím, princezno. A teď pokračujte dál ve svém putování.".

Cupínek zařehtal a pokynul hlavou směrem k nedaleké planetě, co jasně zářila.

Planeta Srdce

Zde rostlo jedno velké srdce, které svítilo třemi barvami - růžovou, modrou a zlatou.

"To je tvoje," řekl Cupínek. "Je tvořeno z lásky maminky, tatínka - a tebe samotné. Tvé otázky, odvaha, smích i slzy. Všechno je součástí té lásky.".

Modroočka se zadívala na srdce. Každá barva pulzovala jinak - růžová jako teplé objetí, modrá jako klidná noc, zlatá jako její vlastní světlo.

"A co když se mi bude stýskat?" zeptala se tiše.

"Pak se podívej na hvězdu, co ti dal tatínek. Na medailonek od maminky. Na kostičku od Arnyho. Na zrcadlový kamínek. Všechno to jsou kousky lásky, které tě nikdy neopustí.".

"A co když zapomenu, že jsem milovaná?".

Cupínek se otřel o princezničinu tvář a kopýtkem ji namířil na hrudník: "Pak se podívej do svého srdce. Tam svítí všechny tři barvy. A když se spojí, září tak jasně, že osvětlí celý vesmír.".

Modroočka se usmála, objala Cupínka a řekla: "Láska není o tom, kde kdo bydlí. Je o tom, co cítíme. A já cítím, že jsem milovaná. Každý den. Vždycky.".

"A teď zpátky domů, princezno," pronesl klidným tónem Cupínek, "ale příště, až se spolu vydáme na takové putování, musíme vzít nějaké mňamky. Nejen šunčičku pro Čikouše a Arnyho, ale třeba i nějakou mňaminku pro mě. Třeba mrkvičku!" zařehtal se plyšový koník a vznesl se spolu s princeznou zpátky.

Modroočka se vrátila do zámku. Maminka jí připravila teplé kakao, tatínek jí po telefonu přečetl pohádku na dobrou noc. Jeho hlas byl jako hvězda - vzdálený, ale jasný.

"Maminko, tatínku," řekla, "děkuju, že mě milujete. I když jste každý ve své věži, vaše srdce jsou u mě.".

Maminka ji pohladila ve vláskách: "Vždycky, princezno. Každý den.".

Tatínek jí do sluchátka zašeptal: "Jsi moje světlo. I když tě nevidím, svítíš mi na cestu.".

A když usnula, medailonek, hvězda, kostička a zrcadlový kamínek svítily vedle její postýlky. Čtyři světla. Jedno srdce.

Za oknem, vysoko na obloze, svítila tatínkova hvězda. Dávala na ni pozor. Bezmezně. Vždycky.

A tak princezna Modroočka rostla. Každý den se ptala, smála a objevovala. A i když se svět měnil, jedno zůstávalo stejné:

Láska maminky.

Láska tatínka.

Láska v ní.

A pokaždé, když se podívala na hvězdu, medailonek, kostičku nebo kamínek, věděla, že její srdce svítí. Protože je stvořené z lásky.

Protože láska je světlo, které svítí, i když je za mrakem.