Pravděpodobnost, že si dnes dám kávu, aneb Schrödingerův oběd
Už jste to někdy zažili? Stojíte ráno před šatní skříní, ruka natažená k černému tričku s nápisem americké nu-metalové legendy Korn, ale mozek v panice křičí: "Ne! Dneska mám náladu spíše na System of a Down!" Na to kontruje soudnost: "Bože můj, je nám už třicet tři, měli bychom se oblékat dospěle! Máme obchodní jednání, vezmeme si košili!" A najednou se ozve vnitřní dítě s výkřikem do tmy: "Nebudeme se oblékat jako ostatní! Kostkované kalhoty a roztrhané tílko!"
Celé dvě minuty naprosté existenciální krize, během kterých byste mohli propočítat trajektorii Měsíce, ale místo toho sledujete svůj prst v superpozici – je na Kornech, na SOAD, na košili i na roztrhaném tílku. Současně!
A v tu chvíli mi to došlo. Moje volba ranního outfitu není výsledkem mé osobnosti, výchovy, hudebního vkusu, ani mého bídného smyslu pro módu. Je to čirý, nefalšovaný kvantový kolaps vlnové funkce.
Nudný determinismus vs. chaotická svoboda
Víte, ta stará, nudná, newtonovská fyzika vlastně nebyla tak špatná. Ta sice říkala: "Všechno je určeno a ty jsi jen kulička, která se kutálí po vesmírné trajektorii dané Velkým třeskem." Ale alespoň jsme měli tu iluzi, že za tu trajektorii můžeme my sami. Byli jsme determinovaní, ale s důstojností. A alespoň nějakou tou elementární iluzí svobody.
Jenže pak přišla kvantová mechanika a sebrala nám i tu.
Kvantová mechanika je elegantní způsob, jak říct sokratovsky, že jediné, co stoprocentně víme, je, že nevíme zhola nic. Zjistit přesně, kde je elektron (pozice) a směr jeho pohybu (hybnost), je jako snažit se zjistit, kam jsem odložil klíče a co si dám dnes venku k obědu. Heisenbergův princip neurčitosti v praxi!
A přesně tady se do hry vkládá naše svobodná vůle. Někteří optimisté (většinou ti, co mají na poličce prach z přednášek o filozofii) tvrdí: "Hleď! Kvantová náhoda je naše svoboda! Ta neurčitost na subatomární úrovni se přece promítá do chování synapsí! Když si objednám kuře s ananasem, není to moje chyba. To se prostě kvantově fluktuovalo v mé frontální kůře! Nejsem gastronomický zhýralec! Jenom jsem zkombinoval nezkombinovatelné! Ha!"
To zní báječně! Konec odpovědnosti.
Jenže… je to opravdu útěcha?
Pokud mé rozhodnutí pít kávu místo čaje není výsledkem mého uvažování, ale jen čirý, náhodný, chaotický skok elektronu v mém mozku – jsem doopravdy pánem svého osudu? Nebo jsem prachprostá nádoba na kvantový šum? Jenom loutka, za níž tahají neřízené, bezmyšlenkovité loutkaři fotonů, co se nedokáží domluvit, zda jsou částicí, nebo vlnou?
Kde je vlastně prostor pro onu svobodu v tom nejryzejším slova smyslu? Odpovím za vás - nikde.
Kvantové alibi pro každého
Díky kvantové neurčitosti mohu konečně přestat čelit svým prohřeškům:
"Nechtěl jsem na tebe křičet. To mi jen kvantově přeskočilo v té mé synapsi. Přesně v onen okamžik se zhroutila vlnová funkce mého slušného chování." (Že já tohle nevěděl dřív!)
"Ta zbytečná věc v košíku na Amazonu? Víte, jak to je. Náhodné kvantové tunelování peněženky do platební brány. Zcela mimo mou kontrolu." (Perfektní výmluva pro všechny chronické utráceče)
A to je, přátelé, ta největší ironie: Celé generace filozofů se trápily otázkou, zda je naše vůle opravdu svobodná. A my jsme zjistili, že možná že i jo – ale proto, že jsme stejně náhodní jako rozpad radioaktivního izotopu. To je naše svoboda: být atomovým chaos!
Takže, až příště budete stát před rozhodnutím, zda dát přednost práci, nebo oblíbenému seriálu, vzpomeňte si, že to ve skutečnosti nejste vy, kdo rozhoduje. Jsou to jen ty malé, neposedné, pravděpodobnostní kousky vás samých, které se právě teď rozhodly pro kolaps do stavu "Dneska na to z vysoka kašlu."
Anebo seru, žejo.
Kvantová mechaniko, je úžasné, že jsi mi dala alibi.
Škoda jen, že jsi mi sebrala důstojnost.