O podivuhodné užitečnosti cizích osudů

Inu, považte tu hloubku oné lidské ubohosti v kulisách moderního kanclíku jednadvacátého století. Člověk, tento korunovaný vrchol tvorstva, jenž byl obdařen vědomím vlastní smrtelnosti a schopností dohlédnout až k nejvzdálenějším mlhovinám, tráví svůj drahocenný a trestuhodně vyměřený čas tím, že zkoumá, proč jsem dnes přišel o deset minut později a jestli ta skvrna na kalhotách není náhodou stopa po divokém večírku, o kterém se mu v jeho sterilním světě ani nezdá.

 
Vezměte si takového kolegu Plánka. Plánek, to je vskutku fascinující exemplář. Jeho vlastní existence je tak krystalicky prázdná, že by se v ní i vakuum cítilo osaměle. Kdybyste mu rozřízli hrudník, nenajdete srdce, nýbrž funkcemi plnotučně nabytou excelovou tabulku a možná trochu toho vlažného kafe. A protože Plánek ve svém nitru nemá vůbec nic - ani vášeň, ani hříh, dokonce ani pořádný strach ze smrti - musí si tyhle věci krást u mě. Je to metafyzický parazitismus nejhrubšího zrna.

 
"No, podívejte se na něj," šeptá Plánek po ránu u kávovaru výrazem člověka, který právě rozklíčoval šifru Enigmy, zatímco já si jen v tichosti láduju pod ret kus nikotinu napuštěném v glycerinovém polštářku. "Zase čumí do blba. Prej pracuje teď na nějakém projektu, ale já vám říkám, že včera zase chlastal. Viděli jste ty kruhy pod očima? A co ta stážistka? Tuhle jsem je viděl jít ráno do práce spolu. Ten člověk jde prostě lidsky i profesně úplně do prdele, to mi věřte.".

 
Slyšíte tu vášeň? Ten špinavý třes v hlase? Plánek mě potřebuje víc než kyslík. Já jsem jeho jediné spojení s realitou, jeho soukromé Netflix drama, na které si nemusí platit předplatné. Potřebuje mě pomlouvat, rozebírat můj život na prvočinitele a kydat na něj tu svou šedivou žluč, aby na vteřinu zapomněl, že on sám už dávno zdechl, jen mu to ještě nikdo neřekl. Je to cynické vítězství malosti nad nekonečnem. Potřebuje vědět, že se někdo jiný má hůř, nebo že je aspoň stejně rozbitý, aby se mu v té jeho vlastní bezvýznamné stoce lépe dýchalo.

 
Sarkasticky vzato, je to vskutku úsporný životní styl. Proč se obtěžovat s vlastními sny nebo - nedejbože - s nějakou tvůrčí prací, když můžete s takovou chutí konzumovat cizí průsery? Je to hnusně pohodlné. Plánek je jako hovnivál, co si svou kuličku válí z mých přešlapů. Protože na ty vlastní nemá koule. A mně by ho mělo být vlastně i líto.

 
Jenže mně ho líto není.

 
Víte co? Ono je to nakonec úplně jedno. Celá ta naše "všetečnost", všechny ty Plánkovy pletichy u tiskárny, ty jeho pohoršené pohledy i moje znechucení - všechno to spolkně čas s úplně stejnou lhostejností, s jakou polyká hvězdy. Nebo s jakou polyká bejvalá.

 
Za pár let nebude po Plánkovi, po mně, ani tomhle zasranym open-spaceu zbývat ani ten prach v klávesnici. Budeme jen hromádka tlejícího masa v zemi, nad kterou se budou prohánět úplně stejný idioti s úplně stejnými kecy o tom, kdo co udělal na vánočním večírku.

 
Vesmír se nezhroutí, slunce nevyhasne ani o minutu dřív jen proto, že jeden nýmand řešil můj život, aby nemusel řešit tu svou nekonečnou vnitřní nulu. Jsme jen blesková porucha v tichu věčnosti. Takže klidně mluv, Plánku. Klidně suď, ty ubožáku. Stejně to v konečném součtu nikoho nezajímá. Nakonec z nás zbude jen ticho a trocha popela, na který se i ti červi vyserou, protože i pro ně budeme příliš nudní.