O mojí divný rodině

"Vy jste teda pěkně divná rodina. Vy se vůbec nevídáte, nevoláte si, neříkáte si, že se máte rádi, ani nic. Nechci vychovávat malou v takovéhle rodině," byla jedna z nespočtu poznámek, adresovaných na mou rodinu. A ano, konstatují pravdu. Moje rodina je na dnešní poměry skutečně trošku zvláštní. To bezesporu. Chce se říci až potrhlá, nicméně nežijeme v grotesce. Ačkoliv si tak někdy připadám, to ne že ne. Moje rodina je prostě a jednoduše divná. A víte vy co? Neměnil bych. Ani v nejmenším.

Moje milovaná maminka je ambiciózní žena, co se ve středním věku rozhodla procestovat svět. Jo, musím se přiznat, že někdy mě trošku štve, když mi volá, abych pro ni dojel do Prahy na letiště, protože se prostě rozhodla využít bezkonkurenčně posledního a bezesporu nejvýhodnějšího zájezdu do Egypta. Někdy mě nečiní úplně nejšťastnějším, když potřebuje vyměnit kola na autě. Nebo posekat zahradu. Nebo přivrtat poličku. Či dovést kancelář domů, protože si zlomila nohu. Podruhé tenhle rok. Zkrátka a jednoduše; někdy mě trošku štve, to ale nic nemění na tom, že ji miluji a bezvýhradně obdivuji za to všechno, co v životě dokázala. A vydržela.

Třeba mě a mojí pubertu, žejo. A co teprve tu bráchovu!

Zato táta je asi nejvíc šikovný tvor, jakého jsem kdy viděl. Což je jedna z mála věcí, co jsem, bohužel, nepodědil. A to jsem v životě různých (pa)tvorů viděl víc než dost. Ne, vážně, můj otec dokáže spravit takřka všechno - od kapajícího kohoutku po kapající přirození. Doktor ani instalatér není, ale co nemá v rukou, má ve zkušenostech. Záměrně jsem napsal takřka vše. Je totiž jedna věc, kterou úplně spravit nikdy moc dobře neuměl. Totiž mezilidský vztahy. Když nad tím tak přemýšlím, vždy byl spíš expert na to vztahy likvidovat, než stmelovat. Je třeba zde však zdůraznit, že to nikdy nedělal záměrně, spíše z takové té roztomilé ňoumovské nevědomosti. Třeba když se na pohřbu ptá, kam se půjde na hostinu, protože by si dal pivo. Ale jinak je to chlap s dobrým srdcem. A to je, si myslím, ta zdaleka nejdůležitější vlastnost. Vlastnost, kterou jsem, doufám narozdíl od šikovnosti, potatil.

Ségra, nebo-li švica ponašem, tzv. žaba pusunikdynezavírající je světová rekordmanka v mluvení bez zastavení. Opravdu, ta ženská je schopná každý den telefonovat a odvyprávět, co všechno dělala od rána, co snídala, co dělat bude, co bych dělat měl já, a taky to, jak nastolit světový mír, zastavit hladomor a politickou korupci. Vlastnost je to určitě zajímavá, leč někdy otravná. Naštěstí jsme už před lety našli ségřinu achillovu patu, totiž takový ty dětský plyšáky, co všechno opakují. Ty jediní jí dokaží umlčet.

Ve své podstatě je to ale asi jeden z těch nejchápavějších lidí a nejdobromyslnějších lidí, co kdy chodili po téhle planetce. Vím, že se na ní mohu kdykoliv obrátit a vždy mi pomůže. A někdy i ochotně. Sice u toho má keců jak opice, ale ve štychu mě nikdy nenechala. Vždycky to bude moje malá sestřička, která se teda dneska už stará o mě, než abych hlídal já jí, ale furt je to moje malá sestřička. Šikanovat ji sice už nemůžu, protože švagr je jednou tak velký co já, ale milovat jako ségru jsem nikdy nepřestal. i když je o polovinu menší než já.

Jo, dovedete si představit, jak vtipný ti dva tvoří pár.

A když už jsem v tom výčtu členů našeho rodinného panoptika, nemůžu zapomenout na svého mladšího bráchu, kterému od narození neřeknu jinak než Buba. Je to trošku bubák, trošku ňuňák, proto to Buba. Brácha je, dneska už chlap, s hlavou v oblacích. Kdybych dostal pětikorunu pokaždé, kolikrát přijde s dalším z dlouhé plejády nápadů jak dobít svět, jsem milionář. Kdybych dostal pětikorunu pokaždé, když přežije měsíc v práci bez neschopenky, mám rovnou pětikorunu.

Pro život, zatím, použitelný tak z poloviny, na druhou stranu je to takový ten stále usměvavý mladší brácha, co na otázku, jak se máš, typicky odpovídá: "Jo, dobrý, akorát…," a vy víte, že se něco posralo. Ale bezmyšlenkovitě jste připraveni mu z prekérky pomoci, protože je to prostě takový ten dobrácký Buba do nepohody.

Mimochodem, momentální bráchův plán je podnikání ve vyšívání koberců. Doufám, že se dočkám alespoň předložky na záchod, než se plány zase změní. To bude pravděpodobně příští týden.

A takhle bych mohl v popisu své rodiny pokračovat dále a dále; babička, co s pokorou přijímá nevratnost času, ale rozhodně ne stárnou bez grácie - proto chodí neustále s namalovanou pusou rudou rtěnkou a kloboukem. Děda, co odmítá jít do důchodu a založil lokální variaci na daňového poradce, Rohlík a Wolt (mimochodem, díky za daně, nákupy a obědy!). Strejda, co se našel v seriálu Vikingové a ve čtyřiceti se jeho lůk změnil z formálního korporáta do značně neformálního vagabunda. Je to roztomilé, jenom při jednání obecního úřadu občas lidé koukají divně. Zmiňoval jsem strejdu, co emigroval do ameriky opravovat telefony a pašovat hašiš? A druhý co pěstoval mandarinky v Itálii?

Ano, jsme pekelně divná rodina porůznu deformovaných individuí. A ano, na první dobrou naše velmi vzácná rodinná setkání mohou působit jako sabat lidí čekající na talíř, co je vezme zpátky domů, do dalekých hlubin všehomíra. Nevoláme si každý den (až na švicu), abychom si řekli, jak hrozně moc se máme rádi. Neposíláme si přání k narozeninám. Vlastně docela často na svoje narozeniny zapomínáme (promiňte všichni). Vídáme se velmi zřídka, ačkoliv to pak stojí za to. Jakože fakt.

Právě tahle naše společná odlišnost z každého z nás udělala soběstačného a, tady si to fakt troufnu napsat, nezávislého člověka. Současně nás to ale všechny spojuje dohromady, a i když si všechny ty hezký věci neříkáme, my to o sobě vlastně víme. Protože tak jednoduše žijeme. Nemusím, a ani nechci, slyšet od všech, jak mě mají hrozně rádi. Proč? Protože to jednoduše vím. Protože mi to dennodenně dokazují, že vím, že tam někde jsou pro mě. Stejně jako já pro ně. Jsme jako silný strom se silnými kořeny, co nejsou na první dobrou vidět. Ne plot z planěk, co padne, když jedna odpadne. A v tom je síla tý mý divný rodiny. Kterou bych nikdy a za nic neměnil.

A jsem neuvěřitelně šťastný za to, že jsem zástup divnolidí v naší rodině i já rozšířil.