O dcerách, lízátkách a metafyzice

Předávání dítěte mezi dvěma lidmi, co se kdysi rozhodli společně sdílet postel, jídlo i tělesné tekutiny, ale už ne příjmení, má v sobě jistou surovou eleganci. Jistý punc dekadentní noblesy. Žádné rozvodové papíry, žádné tahanice ani dělení majetku před soudcem - jen dvě auta na parkovišti, jedna malá černá taška s oblečením a atmosféra, co by se dala krájet maximálně tak nůžkama na plech.

A já tam stojím a pozoruji matku své dcery. Ženu, se kterou jsem prožil všechno. Od euforických rán u břehu rakouských jezer po mrazivě tiché večery ve společné domácnosti. A která mi teď předává seznam instrukcí, jako by mě školila na obsluhu jaderného reaktoru: "Má tam zabalenou tu huňatou mikinu. Tu tvojí oblíbenou jí nedávej, protože v ní vypadá jako bezdomovec," prohodí jen tak mimo řečí. To abych náhodou nezapomněl na nějaký ten estetický základ. Dost na tom, že já ho nemám.

 
Jenže pak se to stane. Moje malá krásná dcera ke mně zvedne hlavu. Podívám se do těch jejích neuvěřitelně modrých očí a v tu vteřinu mě to zasáhne s intenzitou, kterou by nedokázal ani Kundera ve své nejvíc metafyzické chvilce. Ty oči totiž nelžou. Nejsou jen výsledkem náhodného propletence chromozomů. Jsou živoucím, mrkajícím archivem doby, kdy jsem k téhle holce, se kterou na sebe vzájemně házíme otrávené pohledy, cítil něco tak absolutního a nezištného, že se to vzpíralo veškeré logice světa. Ať už toho našeho, nebo paralelního.

 
Je to skoro až urážlivé pro můj současný cynismus. Dívám se do těch přenádherných modrých očí a vídím ten hmatatelný důkaz, že jsem do její mámy byl kdysi beznadějně, čistě a naprosto nekriticky zamilovaný. Ta modř v jejích očích je vlastně zkamenělá vzpomínka na mou tenhdejší totální kapitulaci.

 
Je to plod lásky, která byla v tu chvíli tak ryzí, že nepotřebovala žádné úřední razítko, aby byla pravdivá.

Je v tom současně kus tragikomiky: stojíte na asfaltu a hádáte se o špinavý punčocháče, a přitom mezi vámi pobíhá důkaz, že jste kdysi dosáhli vrcholu lidské blízkosti. Ta holka je vlastně vzkazem v láhvi z doby, kdy jsme ještě věděli, co to znamená odevzdat se tomu druhému bez očekávání. Prostě bezhlavě, střehlav, vědíc, jak moc to může (a bude) bolet.

 
I když teď naše komunikace připomíná spíš telegramy z válečné zóny, dceřiny oči mě usvědčují z toho, že kdysi jsem nebýval jenom tenhle expartner s ironickým šklebem a výrazem pořádně nevrlýho kakabusu. Byl jsem chlap, co miloval tak moc, až z toho vznikl tenhle modrooký zázrak.

 
"Slyšíš mě vůbec? Má ty kapky do nosu v tý boční kapse!", vytrhne mě z rozjímání její matka.

"Jo, slyším. Boční kapsa, dvakrát denně, maximálně 3,2 mililitru. Budu si na to dávat majzla," odpovím a v mém hlase je víc pokory, než by si býval můj sarkasmus přál.

 
Beru malou do náruče, dáme si pořádnou vousatou pusu, zamáváme mamce a jdeme k mému autu. Zatímco její matka ještě stojí u svého (dříve mého) vozu a zřejmě v hlavě kontroluje, co všechno jsem určitě zapomněl, jí už startuji.

 
Odjíždíme dřív. V zrcátku vidím, jak se postava na parkovišti zmenšuje, až zmizí úplně.

 
V autě je ticho, snažím se srovnat do přehledné mentální mapy všechno, na co nesmím zapomenout. A v tom se ze zadu ozve ten lehký, dvouletý hlásek, který spolehlivě odstřelí jakékoliv moje další filozofování o podstatě bytí.

"Taťko, půjdeme na houpačku?".

Podívám se na ní do zpětného zrcátka. Ty modré oči tam pořád jsou. Jsou to oči její mámy v době, kdy jsem si myslel, že svět končí a začíná u jejích rtů..

"Půjdeme, Melounku, slibuju.".

"A dáme si lízátko?" Pokračuje malá s neochvějnou logikou svého věku.

"Dáme," kývnu a usměju se, "dáme si klidně dvě. Protože jsi to nejvíc nejlepší stvořeníčko na celém světě!".

.  
Možná už si s její mámou nemáme co říct, ale v téhle autosedačce si vezu důkaz, že to všechno mělo sakra hlubokej smysl. I když to teď vypadá jen jako logistická operace s kapkami do nosu.