Noc v Bratislavě

Bratislava se toho večera chvěla v odrazech pouličních lamp. Skleněné panely baru Bukowski zářily do tmy a dávaly tak nějak tušit naději, že nedělní noc ve slovenské metropoli nebere konce. Smích, šramot sklenic, hluboké tóny rozhovorů splývající v těžkou atmosféru pochmurného interiéru, kde jako by jednoho vtahoval do svých útrob. Pochmurná pomalá hudba hrála s intenzivní tíží. Nástěnné hodinové ručičky nikam nespěchaly. Nebylo kam.

Alexandra mezi stolky proplouvala jako dravec. Ostré hrany jejího obličeje rámovaly stříbrné odlesky dvou piercingů v nose, z nichž se decentními řetízky spájely s naušnicemi. Jemně zvýrazněné obočí a kouřové líčení dávaly vyniknout jejím hlubokým lesknoucím se očím, v nichž by se ztratil i ten největší dobrodruh. Měla oholené vlasy na krátko. Zpod rozepnuté blůzky byla vidět krajka černé podprsenky. Byla tajemná, a přesto čitelná. Z kožené krátké sukně se linuly dlouhé nohy, jejichž nekonečnost podtrhávaly síťované silonky. A přesto bylo v jejích mandlových očích něco vzdáleného, něco, co mě paralyzovalo. Co mě poutalo, stejně jako slunce poutá měsíc, jako touha vášeň, jako den noc.

Byla krásná. Ale ne tak, jak se o kráse obvykle mluví. Nebyla líbivá, nebyla přívětivá. Měla v sobě cosi neuchopitelného, cosi, co mě nutilo dívat se na ni déle, než bych měl. Chtěl jsem si být jistý, že ji opravdu vidím. Že ji nezapomenu jako další pomíjivou tvář.

"Dáš si eště jedno?" zastavila se u našeho stolu, prsty lehce opřené o hranu tácu.

"No," zamyslel jsem se na chvíli, když se naše pohledy střetly, "ale jestli mohu poprosit, tak ještě ano.". Neusmála se. Jen nasála mou odpověď a zmizela.

Během chvilky mi na podnose přinesla točené pivo. Mlčky, bez jediného slova, jediného náznaku čehokoliv. Její lhostejnost mě zcela pohltila. Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že mě přitahuje. Jako pouliční lampa můry, jako malé dítě ty noční. Nevím, zda to bylo alkoholem v krvi, smutkem v srdci nebo naprostou existenční netečností v mozku. Seděl jsem bez jediného slova obklopen svými kolegy, zabřednutých do pracovního rozhovoru, který se linul okolo, leč bez mé spoluúčasti. Svět okolo mě vyhostil, jako bych celou svou bytostí stál mimo prostor a čas. A jen stál na místě, pozorujíc interiér baru, mezi jehož stoličkami se jako had proplétala ona.

Hypnotizován krásou jejího bytí jsem pozoroval, jak odešla ven, zapálila si cigaretu a začala sklízet židle a stole ve venkovní pasáži.

"Mohl bych vám pomoci, slečno?" usmál jsem se na ni, když jsem zvedl první kovovou židličku. Jen pokrčila rameny, ale neodmítla.

Venku v pasáži bylo chladněji než uvnitř. Kolem nás se míhali náhodní kolemjdoucí. Posbíral jsem pár sklenic, ona vedle mě třídila popelníky. Mechanické úkony beze slov, dokud neřekla: "Ty nie si odtiaľto.".

"Ne. Jak si to poznala?" usmál jsem se, "nech mě hádat. Prozradila mě ochota pomoci krásce v nesnázích? Nebo to snad byla čeština?".

"Spíš to, že si se usmíváš. Tady se lidé moc neusmívají," řekla s kamennou tváří. Jenom piercingy odrážely neonové nápisy baru Bukowski za námi. Byly záblesky nikdy nekončící touhy po naději.

"Usmívám se, protože mám na koho," zvednul jsem další židli a zasunul ji do stále se zvyšujícího sloupce ostatních. Potahovala z cigarety a prohlížela si mě, nehnutě a mlčky.

"Čo tu robíš?".

"Pracovní cesta.".

"Takže se ráno zbalíš a zmizneš." Nebyla to otázka. Bylo to konstatování.

"Jo.".

Na okamžik se na mě podívala, pak si ruce utřela do hadru a zadusila zbytek cigarety do čerstvě vyleštěného popelníku.

"No tak poď.".

Byt byl malý, skoro strohý. Jediná lampička vrhala měkké světlo na zeď, kde visely černobílé fotografie žen oděných ve spodním prádle. Zastavili jsme se uprostřed místnosti. Nebylo třeba slov, nebylo třeba předehry. Touha, která se v nás rozbíhala a vnitřně spalovala nebyla o vášni nebo chtíči, byla o něčem zcela jiném - o vymazání samoty alespoň na jednu noc.

Když se mě dotkla, bylo to naléhavé, bez příkras. V těle měla gravitaci, která mě vtahovala do sebe. Jako bych se potřeboval ztratit v její tvrdé realitě. Vzájemně jsme si potřebovali potvrdit svou přítomnost, dokázat si, že jsme ještě skuteční, že ještě něco cítíme. Že ještě stále žijeme. Že jsme to stále ještě my.

Rozepnul jsem jí blůzku a kochal se pohledem na její ňadra uvězněná v černé krajkové podprsence. Pohladil jsem ji po hlavě a celým svým tělem ji natlačil na zeď. Zakousl jsem se jí do krku, jako bych z ní chtěl vysát všechnu krev a chuť do života, ačkoliv jsem věděl, že je prázdná. Prázdná stejně jako já. Líbal jsem ji na šíji a sjížděl stále dolů. Držela se mých zad, s hlavou zakloněnou, vzdychajíc potichu a intenzivně současně.

Rukou jsem jí zajel do klína.

"Poď do spálne," zašeptala mi do ucha.

Lehl jsem si na postel. Místnost osvětlovala stojatá lampa v rohu. Na stěně visel tmavý obraz zasněžené severské krajiny. Křivky jejího těla, když se pomalu svlékala, tančily po holých zdech jako duchové, co se snaží udělat stopy v čerstvém akrylovém sněhu. Její tetování se rozhoupala do rytmu tepu našich srdcí. Svlékl jsem si košili, abych do vášnivého bratislavského tance přizval i ta svá. Rozepla mi pásek a sundala kalhoty. Držela mě ve svých dlaních. Pevně a stejně lehce. Srdce se mi zběsile rozbušilo. Zatoužil jsem po ní celou svou existencí. Po jejím těle stejně jako po jejím duchu.

Nasedla na mě a naše těla splynula v jedno. Hleděla mi do očí, stejně jako já do jejích. Potetované ruce omotala kolem mých ramen. Měla pootevřená ústa a mlčky sténala. Propadal jsem se do jejích mandlových očí stále hlouběji. Pohupovala se na mě. Jako by se čas zastavil. A my byli navždy uvězněni jeden v druhém.

Povalil jsem ji na postel. Jednou rukou jsem ji držel dlaně za hlavou, druhou jsem ji chytil pod krkem. Sklonil jsem se a zakousl se jí do prsa. Pohledem žadonila, abych nespřestával. Nikdy. Žili jsme, tady a teď. Intenzivně, smyslně, bez jakýchkoliv přetvářek, lží a očekávání.

Ráno bylo nevyhnutelné. Vstal jsem a jediným oknem v místnosti jsem si prohlížel právě se probouzející slovenskou metropoli. Na chodníku se objevovali chodci a ulice se začaly plnit auty. Svět se probouzel z okouzlující noci do šedi každodenní reality. A stejně jako světlo pohltilo temnotu předešlé noci, pohltila Bratislava i kus mě.

Ležela nahá. Prohlížela si mé tělo, co se znovu zahalovalo do ledabyle rozházeného oblečení po podlaze. Mlčela a poprvé za celou tu krátkou dobu, co se naše cesty střetly se usmála. Upřímně a dlouze. Její úsměv mě hřál svou autenticitou. Její obnažené paže pokryté tetováním vypadaly najednou tak nějak jemněji. Stalo se to, co jsme chtěli, aby se stalo. Na výčitky jsme neměli v životech ani srdcích místo.

"Nechceš kávu," zeptala se.

"Ne. Musím jet."

"Dobre."

"A ako sa vůbec voláš?" zeptala se ještě jednou naposledy. Ležérně se zakousla do prstu, stále s úsměvem na tváři.

Zastavil jsem se ve dveřích a otočil se, abych si naposledy prohlédl její nesmírnou krásu a půvab: "Matěj.".

Věděli jsme, že se nikdy neuvidíme. To, co jsme udělali, bylo přesně takové, jaké mělo být - pomíjivé, nutné, bez sentimentu. A přesto… když se prošel ulicí na hlavní třídu, měl jsem pocit, že něco zůstalo.

Možná to byla Bratislava. Možná to byla Alex.

Možná to bylo moje srdce.