Nicotná Svoboda

Sedím na zemi, opřený o gauč a sleduji jak krvavá tekutina stéká po bílých stěnách. Na podlaze jsou zbytky střepů, co se mi pomalu zabodávají do dlaní. Každým pohybem se dostávají hlouběji do mého těla. Do těla, co dokázalo absorbovat spoustu syntetických látek. Mám ale podezření, že tohle vstřebat už úplně nedokáže.

Nebo?

Ale je mi to jedno. Upírám zrak na krvácející nevinnou zeď, kterou jsem před dvěma roky natíral na andělsky bílou. Mou myslí pulzuje červené víno, co jsem ještě ve vzteku nestihl vstříc sádrokartonové pevnosti, v jejíž útrobách se schovávám před světem. Světem plným nerozumu, lží, podvrhů, podrazů, falše a každodenní lhostejnosti. Snažím se utišit myšlenky, co se znovu derou na povrch. Vím, že se jim neubráním. Jsou to koneckonců mí staří přátelé. Nicméně i tak se znovushledání obávám.

Už je to dlouho, co jsme se neviděli.

Zavírám oči a oddávám se toku nikdy nekončící řeky absurdity, bezvýchodnosti a nicotnosti vlastní existence. Vesmír je dle posledních propočtů starý 13,8 miliardy let. Z prvotního těžko představitelného bodu neuvěřitelně koncentrované gravitace, hustoty a teploty vznikl celý dnes neustále se rozšiřující prostor a čas. Každou vteřinou se rozšíří o 74 kilometrů do člověkem nepochopitelného něčeho. Každým okamžikem chladne a řítí se do vlastní tepelné smrti.

Naše planeta se zformovala přibližně před čtyřmi a půl miliardami let. Za tu dobu se na zemi narodilo kolem 117 miliard lidských individualit. A stejné množství jich stihlo zemřít. A každým okamžikem přibývají další a další. Za posledních dvě stě let bylo potřeba pět generací mých předků, abych mohl být nyní já tady a teď. To je dohromady šedesát dva lidí, s nimiž sdílím stejnou krev. Stejný genom. Šedesát dva lidí, z nichž jménem znám sotva šest. Totiž mé rodiče a prarodiče. To znamená padesát šest osudů a příběhů, tolik potřebných k tomu, abych byl, a které už čas a svět zapomněl. Vzpomínky zmizely stejně jako lidé, co si je měli pamatovat. Kolik statistických nesmyslů, pohybů motýlích křídel bylo potřeba k tomu, abych moje vlastní bytí nabylo uvědomění sebe sama?

Tahle těžko akceptovatelná myšlenka, totiž zázrak bytí odsouzený k zapomnění v nicotě, je jako stín, co mě doprovází snad celým mým životem. Někdy není vidět, neregistruji jeho pozornost, směji se a dopřávám si plnými doušky každodenní radosti a strasti, jindy vystupuje zcela konkrétně jako nyní. Vím, že tam celou tu dobu je. Jako by mě pozoroval, sledoval má rozhodnutí. A jenom se tu a tam pochechtnul mojí naivitě.

Dlouhé roky jsem tuhle skutečnost vnímal velmi ofenzivně. Jako něco, s čím se musím vypořádat. A když jsem zjistil, že se té myšlenky nikdy zcela nezbavím, maximálně jí na chvíli nebudu vnímat, pochopil jsem, že nemusí být mým nepřítelem. Nebo něčím, čeho bych se měl bát. Je mým učitelem a svým způsobem i utěšitelem. Uvědomění si vlastní nicotnosti v sobě skýtá totiž mnohem víc, než může být na první pohled patrné.

Jasně, je to ve své podstatě depresivní myšlenka až na půdu. Však považ: člověk se narodí do světa, který nikdy úplně nemůže pochopit. Prožije v něm nějaký čas, zažije šťastné i nešťastné chvíle. Má-li štěstí, zanechá v něm potomka. Zemře. Tělo se rozpadne, elektrochemické procesy v mozku zmizí a jeho individualita, jeho já, zkrátka a jednoduše zanikne. Jeho jméno si budou pamatovat jeho děti, možná praděti. Pak i vzpomínka na něj vybledne, až jednoho dne zcela zmizí. Ale je to vlastně úplně jedno. Protože přijde čas, kdy i celý širý svět tak, jak jej známe, se spolu s celým vesmírem zřítí do sebe. A pak? Kdo ví? Ale nás už to vážně nemusí trávit. Protože všichni do jednoho, já i ty, budeme dávno částicí prachu ve vzduchoprázdnu.

A co je na tom pozitivní? No právě to uvědomění si nicotnosti a svým způsobem camusovské absurdity snímá okovy závazků takřka vůči všemu. Protože jak už jsem napsal, na žádném mém rozhodnutí, činu, skutku, počínání a dalším obdobném synonymu vlastně vůbec nezáleží. Protože je jedním z nespočtu ostatních, které bude zapomenuto. Stejně jako já. A nemám nejmenší potřebu snažit se být něčím, či někým, kým nejsem, jenom abych naplnil nějaká očekávání. Kohokoliv. Nemám závazky vůči nikomu a ničemu. Ani povinnosti. Díky tomu nemusím brát zřetel, jestli si o mně pomyslí kdokoliv cokoliv.

Je mi to totiž zcela a absolutně jedno.

Nemám teď na mysli sociální anarchii, spíše niterně intimní morálně existenciální svobodu. Nemusím se zodpovídat žádnému morálnímu zákonu, dalšímu životu, Bohu, všehomoucímu, nadpřirozené síle, matce přírodě ani nikomu jinému. Jediný, komu se zodpovídám jsem já sám.

Jsem sám sobě žalobcem, soudcem i katem.

Na druhou stranu, v absolutním egoistickém antropocentrickém univerzu nežijeme. A je zde výjimka, vůči komu mám závazek. Jak jsem psal o několik řádků výše, až přijde ta chvíle, kdy se mi srdce zastaví a moje bytí se rozmělní do slastné náruče nicoty, moje jméno, skutky a všechno, co v životě dokážu odvane čas. Zmizí nadobro, stejně jako jména a vzpomínky těch 117 miliard před námi. A těch dalších x miliard po nás. Tou výjimkou jsou naše děti. Jsou to totiž ony, v nichž vzpomínky na nás budou žít do jejich vlastních konců. Ne jejich potomci, jenom ony. Nikdo další.

Jediný, komu jsem skutečně zavázán je jen a pouze moje vlastní princezna. Jenom ona mě může soudit, protože jenom v její paměti budu svým způsobem žít navěky. To je ten závazek, který vyplyne tak nějak až s dospělostí, před kterou jsem tak dlouho utíkal. Ona je smysl a účel, proč být lepším člověkem. Proč se snažit dělat náš svět lepším, i když vím, že jenom na omezenou dobu. Protože ona je tím nejdůležitějším, ona je důvodem, proč se tak nějak punkově a sartrovsky vzepřít absurditě osudu a s rebelanským úsměvem změnit svět v nikdy nekončící jízdu, plnou smíchu a krásných zážitků.

A vysrat se jednou pro vždy na Sisyfův úděl.

Někdo může namítnout, že jsme zavázáni své rodině a přátelům. A já neříkám, že nejsme. Jsme. Ale tyhle závazky jsou naše svobodná rozhodnutí a nikdo a nic nám nemůže vyčítat, rozhodneme-li se jim nedostát. Jak již bylo řečeno, všechno pomine. Za to vzpomínka na rodiče, ta je pro dítě věčná. A pro rodiče koneckonců taky.

Filozofický? Krapet.

Depresivní? Ale vůbec.

Punkový? Jak svině!