Něco končí, něco začíná

Jako ano, dovedu si představit snad milion zábavnějších věcí, jak smysluplněji vyplnit svůj volný čas, než o půl dvanácté v noci sedět u konferenčního stolku a hypnotizovat prázdné stěny, na kterých už nechytají prach naše společné fotky. Teď už po nich zbyly jenom vzpomínky. Vzpomínky, které věřím, že jednou ztratí svůj momentální hořký nádech a v hlavě zůstanou už jen ty hezké, nad kterými se v budoucnu pousměju. Ty perverzní, nad kterými se začervenám, ač se mi to normálně nestává. A samozřejmě i ty ostatní, nad kterými už jen ledabyle prohodím rukou, jako že "to byla tehdy malichernost a my se kvůli ní byli schopni hádat do krve".

Chtělo by se až říci, další rozchod v životě, a člověk by nebyl tak blízko a současně tak vzdálen pravdě. Ten, jímž si nyní procházím, je v jedné věci diametrálně odlišný od všech předchozích. Poprvé v životě, a doufám, že i naposledy, se totiž tohle životní rozhodnutí netýká pouze nás dvou, nýbrž i jedné, pro mě té nejdůležitější osoby vůbec – totiž mé krásné dcery.

Přijde mi až tragikomicky úsměvné, jak absurdní scénář je schopen život dramaturgicky velmi zdařile napsat. Ne vážně, jestli je všechno předurčeno, pak scénárista je monumentální cynik. Když jsem se na Vánoce roku 2023 dozvěděl tu radostnou novinu, že se ze mě jako kluka, chlapa, přítele a kamaráda stane také otec, věděl jsem, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych svému dítěti dal to nejcennější, co si myslím, že vůbec dítěti lze dát. A to milující, funkční rodinu.

Což o to, milující rodinu jsme dceři spolu s Eliškou dát dokázali, jenom tu funkčnost jsme úplně nezvládli. Nebo minimálně ne společně. A co je na tom to vůbec nejhorší? Že to nebylo ze dne na den. Celý ten proces, nebo možná rozhodnutí, nebylo dílem okamžiku, ale spíše postupným odumíráním našeho společného vztahu coby partnerů. Troufnu si tvrdit, že oba jsme skvělí, milující rodiče. Jenže nová role rodiče nám vzala veškerou sílu, a bohužel i chuť, věnovat se sami sobě. A my se vzájemně vzdálili natolik, až jsme nenašli společnou cestu.

Nechci a nebudu zde nikterak rozebírat důvody nebytí nás dvou coby pár, ale dovolím si svému budoucímu já, co si bezesporu bude jednou tyhle řádky číst, připomenout něco málo z toho mnoha, co se stalo v posledním měsíci.

Takže. Štědrý den roku 2024 jsi strávil cestou do Jižních Čech za svou nemocnou princeznou, kterou několik dní předtím odvezla záchranka do nemocnice. Sice ji ještě tentýž den propustili domů, ale nikdo, ani Eliška, ani zbytek rodiny ti nenapsal ani blbou zprávu, že se něco děje. Nestál jsi jim ani za, doslova a do písmene, minutu jejich času. Ano, Eliška ti nabídla, že můžou přihodit několik kuřecích stripsů do trouby, a že jakože můžeš zůstat na štědrovečerní večeři. Současně ti také ale řekla, že můžeš Melince dát dárky už ve tři hodiny. To abys prý viděl, jak si je bude rozbalovat. Víc ti asi už říct, že vítaný nejsi, nemohla.

Nezapomeň, že když Eliška s Melinkou odjížděla před svátky za rodinou, malinká byla v pořádku. Vše se zhoršilo až po jejich příjezdu do Jižních Čech. A ve čtyřicítkových horečkách, spolu se zbytkem rodiny, tak strávila celé svátky. Protože není lepšího nápadu, nežli být s miminkem, co má náběh na zánět močového měchýře ve společnosti dvou nemocných dospěláků. Zavřená v domě, daleko ode mě a mé rodiny.

Poslechl jsi kamarády a navrhoval řešení. Odstěhování někam na půl cesty, párovou terapii. 26.12. jsi telefonoval, polkl ego, vyznal city a chtěl vše zachránit. Protože jsi prostě někde hluboko uvnitř, pod vším tím ošklivým, co se vlastně stalo, věděl, že za to prostě a jednoduše obě stojí. Že ony a ty tvoříte to ultimátní štěstí. Výsledkem bylo, když jsi telefonoval 8.1.2025 poté, co se děly neobvyklé aktivity na společném bankovním účtu a Eliška ti oznámila, že jsi byl zadní vrátka. Nevyčítej si, že jsi nic neudělal.

Udělal.

Zbytek je už historie a nemá smysl na ně vzpomínat. Bolí to, kde ale něco končí, něco jiného začíná. Věci se už staly a nežijeme v pohádce, kde by se dalo párkrát použít obraceč času a bylo by po problémech. Je to ohraný klišé a mě je už koneckonců pár let třicet, tak můžu směle tvrdit, jak staré křivdy odvane čas. A je to pravda.

Důležité je nehroutit se a už vůbec nepanikařit. V životě se dějí mnohem horší věci. Ale co je hlavní – ten vztah, který je nyní už u konce, byl lekcí, ze které se můžu poučit a znovu o kousíček vyrůst, jako člověk, jako partner a nyní už i jako otec. Protože, a to je zdaleka nejdůležitější, ten vztah mi do života dal smysl – krásnou, blonďatou, malou slečnu, pro kterou pohnu zeměkoulí, jenom abych ji viděl smát.

Protože to je vlastně to jediné, na čem ve skutečnosti záleží. A já ti tady, Meli, slibuju, že se budu snažit být ti tím nejlepším životním parťákem a tátou, jakým dokážu být. Protože jsi moje milovaná holčička.