Mezi neonem a tmou
Někdy město nepózuje. Někdy vás prostě jen pohltí. Pojďte se mnou do nočního Znojma, které ten večer nevonělo po víně, ale po lepkavém asfaltu a ozónu. Tohle není reportáž z focení. Tohle je diagnóza jedné noci, která začala u studených mříží a skončila osvobozujícím smíchem pod vánočními světýlky.
Znojmo ten večer nechutnalo po víně. Ani nevonělo nasládle tak jako obvykle. Vzduch byl těžký a moje plíce se postupně zaplňovaly ozónem a lepkavým asfaltem. Stál jsem u mříží, které oddělovaly svět na "tady" a "tam" a sledoval, jak postava v černém kabátě splývá s šedí ulice. Byl to jen stín mezi stíny, anonymní svědek probouzející se noci. V ten okamžik jsem neměl chuť fotit lidi, chtěl jsem fotit tu propast mezi námi. Tu, do které když hledíme dostatečně dlouho, zjistíme, že ona hledí do nás. Chtěl jsem zachytit ten moment, kdy se člověk zastaví uprostřed pohybu a na vteřinu zapomene, kam vlastně jde. Kdy svou vlastní existenci nechá uvězněnou v déjà vu. Světla aut se odrážela v tabulích skla jako rozbité sny a já věděl, že tohle město mi dneska nic nedaruje zadarmo.
Jak jsme kráčeli dál, realita se začala drolit. Moje vlastní tvář se v hledáčku vpíjela do textury chodníků a hrubých zdí, až jsem přestal rozlišovat, co je pevná hmota a co je jen moje představa. Jako by se vzpomínky na lidi, které jsem kdy potkal, promítaly přímo na betonové zdi starých domů. Ten večer nebyl o ostrých hranách, byl o vrstvách. Byl o čase a prolínání. O tom, jak se naše nálada vpíjí do míst, kterými procházíme, dokud se z nás nestane jedna společná expozice ticha a tmy.
Pak se ale něco zlomilo. Procházeli jsme kolem neonu, který do noci neúprosně vykřikoval slovo "Klinika". Červené světlo nápisu se zakouslo do šedi s takovou intenzitou, že i ten nejstudenější stín najednou dostal barvu. Nebyl to prostor pro nemocné, byla to spíš příležitost. Možná výkřik. Stačilo se opřít o tu drsnou, historií nasvícenou omítku, zaklonit hlavu a nechat město, aby vám skrze ten neonový puls vpíchlo do žil obnaženého těla trochu toho čistého, nefalšovaného života. V tu chvíli nešlo o kompozici, ale o katarzi. Napětí spadlo z ramen jako letité dlažební kostky a zbyla jen čistá existence pod chladným světlem bohapustého nápisu.
Nakonec se i ta Klinika ztratila v dálce. Zůstali jsme jen my a světlo, které se utrhlo ze řetězu. Město se proměnilo v abstraktní šmouhy každodennosti a lhostejnosti, aby je mohly bílé čáry rozřezat, stejně jako tu všeobjímající tmu. Všechno stejně vážné a těžké jako zbytečné se najednou rozplynulo v pohybu těla a světla. Najednou byl čas a prostor se smát. Ne snad proto, že by věci dávaly smysl, ale proto, že v tom chaosu světelných stop a otevřené závěrky bylo konečně místo pro radost. Noc nás přestala tížit a stala se hřištěm.
Domů jsem se vracel s prázdnou hlavou a plnou kartou - protože ty nejlepší fotky jsou ty, které nakonec vypadají jako čisté, nefalšované štěstí uprostřed rozmazaného světa.