Metronom ticha

Ve světě, kde se autenticita rozpadá na fragmenty a lidské vztahy připomínají plastové dekorace, se jeden muž drží svých rituálů jako posledního záchytného bodu. Pečlivě rozdělené jídlo, přesně načasovaná rutina, ticho místo dialogu — to vše tvoří strukturu jeho existence, která se odehrává mezi stíny věcí, jež nikdy nebyly.

Povídka je introspektivní sondou do života člověka, který už nic nečeká — a právě v tom nachází svobodu. V kontrastu mezi groteskní realitou a tichou vnitřní krajinou se odvíjí příběh o přežívání, o strukturách, které chrání před rozpadem, a o tom, co zůstává, když zmizí smysl.

Seděl u jídelního stolu. Před sebou pečlivě rozdělené jídlo na makroživiny; maso, jakožto bílkoviny měl úhledně seskládané po pravé straně talíře. Sacharidy v podobě brambor na levé a tuk, reprezentovaný světlou pepřovou omáčkou se vidličkou snažil udržet směrem k sobě. Jednotlivá sousta kombinoval v jasně daném pořadí: bílkovina, tuk a sacharid. A tak stále dokola. Jako by v tom nekončícím kruhu chtěl najít klid. Leckdo by mohl namítnout, že takový striktní smysl postrádá smysl, jemu to bylo ale jedno. Tenhle pomyslný rituál se naučil už před lety. A rituál, takový ten jasně daný postup, byť stále jen a pouze omezený na konzumaci jídla, bylo něco, čeho se odmítal vzdát.

"No a prostě," napila se skleničky bílého vína, "tak jsem opíchala prvně Michala. A půl hodiny po tom, co byl ještě ve mně, tak přišel David. Tak jsem opíchala i jeho. A on se ještě hrozně podivoval, jak jsem hrozně vlhká, a roztažená," chechtala se.

Sousto sacharidu mu při jejích slovech zaskočilo. Až se na chvíli zakuckal. Pohlédl na ni. Měla dlouhé, peroxidem vybělené, leč umělé vlasy. Jakoby z útrob velmi nedecentního kouřového líčení na něj vzhlížely dvě hnědé, oči. Byly mladé, ale neviděl v nich vůbec nic. Celému obličeji ale dominovaly naprosto nepřirozeně výrazné a hlavně nateklé rty. Sám sebe se ptal, proč na tuhle schůzku vůbec kývnul.

"Ty mi stále zíráš na pusu," vyhrkla na něj s až přehnanou urputností a chytla ho za ruku, kterou držel sklenici s vodou, "ty jsem si nechávala dělat asi před měsícem. Jsou moc hezký, že?".

Prohlížel si rty, o kterých básnila jako umělci minulosti o tom nejniternějším citu. Chtěl zkusit vzít do rukou vidličku, trošku zatlačit na její ret, zda exploduje a prozradí mu, jestli je v nich krev, nebo nějaká silikonová náhražka.

"Jasně, myslím, že ti moc sluší," usmál se na ni a přemýšlel, na koho se má vymluvit, že musí rychle odejít. Mamka, nebo ségra?

"Líbal si někdy holku s umělou pusou?" tetelila se jako puberťačka.

"No, vlastně ani ne," odpověděl zcela upřímně.

"A chtěl by si to zkusit?" naklonila se přes stůl špulíc umělé rty jako by to bylo to nejcennější, co může protějšku nabídnout.

Ubrouskem si utíral její bílé víno stékající z jeho tváře. Škoda téhle košile, pomyslel si v duchu. Mohl zmínit opar, který sice neměl. Mohl říci, že se stydí nebo necítí na polibek na první schůzce. Mohl vymyslet tisíce alternativ. Ale on se rozhodl pro jednoduché, ale všeříkající, avšak upřímné ne. Při zaplacení na něj číšník posměšně mrknul a pronesl, zda bylo všechno v pořádku. Usmál se na něj, poděkoval a odešel.

Když za ním zaklaply dveře restaurace, měl pocit, že se znovu nadechl. Město ho vítalo tichem a groteskní nicotností.

Večerní město ho vždycky přitahovalo. Jak všechno potichne, vysoké okenice starých původních domů protkne žluté světlo a rozsvítí se pouliční lampy. V ten moment měl pocit, že je tam, kde má doopravdy být. Ve stínu, ve tmě, neviděn, neslyšen. Ponurou atmosféru usínajícího města tu a tam narušilo skřek opilých náctiletých nebo dávivý skřehot vousatých pánů bez domova. Nevěnoval tomu nijakou pozornost. Prohlížel si osvětlená okna a představoval si ty příběhy, co se za nimi odehrávají.

Zastavil se u jednoho z oken. Za záclonou si mihotala silueta. Žena, možná starší, seděla u stolu a skládala prádlo. V televizi běžel nějaký pořad, ale zvuk byl ztlumený. Jen pohyb a světlo. Napadlo ho, zda žije v domácnosti sama. Přeci jenom, bylo už něco po desáté večer. Nikde jinde nebyla rozsvěcená žádná další světla. Třeba manžel už spí, nebo je to vdova, napadlo ho. Už je to starší paní.

V tu chvíli si uvědomil, že jeho rituály, ať už ty o jídle, nebo to, v jakém pořadí provádí večerní i ranní hygienu, všechny ty drobná pravidla, podle kterých se řídí každý jeho den, nejsou jenom výstřelky jeho choré mysli. Jak říkala Ona. Je to způsob, jakým svou chorou mysl uchránit před šedí každodenní přetvářky a sebeklamu.

Ulice, v níž bydlel, byla plná světel, ale prázdná smyslu. Všude kolem blikaly neony, které slibovaly "pravou italskou pizzu", "nejlepší sushi", nebo "masáž s happy endem". všechno bylo, na rozdíl od starého města, příliš hlasité, příliš barevné, příliš… chtěné.

Zastavil se u baru. Zahlédl ji ve stínu staré lampy, kolem které poletovali můry. Seděla tam opřená o kamennou zídku jako královna plastového večírku. Rty, které mu před hodinou málem prorazily lícní kost, teď špulila na jiného. Možná to byl Michal. Možná David. Možná někdo, kdo se jmenoval úplně jinak, ale měl stejně prázdný pohled. A drahé hodinky.

Jeden jí podával sklenku prosecca, druhý jí hladil po zádech. Třetí se jí úspěšně snažil políbit. Ona se u toho hlasitě smála. Ten smích mu připomínal zvuk plastové láhve, když ji zmáčkneš. Vysoký, dutý, a trochu zoufalý. Vlastně to bylo trefně přesné. Takové, jaké se mu v žaludku příčilo a čeho současně litoval a tak trochu záviděl.

Usmál se. Ne z hořkosti. Spíš z úlevy. Možná to nebyla ona. Možná to byla jen další kopie. Ale v tomhle městě, v tomhle světě, v téhle době, už ani kopie nemají originál.

Doma ho čekal bohem a nadějí opuštěný byt. Minimalistický, ale ne z přesvědčení. Spíš z nedostatku zájmu. Na stěnách visely jen stíny věcí, které tam nikdy nebyly. V lednici tři plata vajíček, hořčice, kečup, dětské kapsičky s přesnídávkou a něco, co bývalo zeleninovým salátem. Něco, co si už dlouho žije vlastním životem. Všechno, co člověk potřebuje, aby přežil. Ale nic, co by ho přimělo žít.

Sedl si ke stolu. Vzal do ruky telefon. Několik notifikací, několik zpráv od lidí, od banky, od pojišťovny, zkrátka od těch, kterým mu na něm záleží. Které zajímá, jak se má a co prožívá. Aniž by si je přečetl, zamknul telefon a odložil jej.

Zapnul televizi. Reklama na zubní pastu, kde se usmívali lidé s bělostí tak dokonalou, že by mohla oslepit slepce. Pak pořad o vaření, kde šéfkuchař s tetováním bazalky na předloktí vedl sofistikovanou přednášku na téma "vášně pro chutě". Nakonec noční talk show, kde se influencerka svěřovala, že našla smysl života v meditaci a kolagenu. Po několika minutách televizi zase vypnul. Ne proto, že by ho to uráželo. Ale proto, že ho to vůbec nezasáhlo.

"Možná je tohle ono," pomyslel si, "ten bod, kdy už nečekáš, že se něco změní. Nečekáš, že tě někdo pochopí. Nečekáš, že se zamiluješ, že tě něco nadchne, že se ráno probudíš s pocitem, že má smysl vstávat.

A možná právě v tom je svoboda. Když už nic nečekáš, nemůžeš být zklamaný.".

Pohlédl na svůj odraz v okně. Neviděl v něm hrdinu, ani oběť. Jen člověka, který přežil další den. Bez výbuchu emocí, bez nějakých velkých gest. Jen s několika tichými rituály, co mu připomínaly, že ještě existuje.

Dny se slévaly do sebe jako voda v umyvadle bez zátky. Ráno začínalo pokaždé stejně - budík, který ani nestihne zazvonit, protože se budí vždy sám před ním. Vstával podle světla, ne podle potřeby. Sprcha, toaleta, káva, toast. Ticho. Vždy v doprovodu všeobjímajícího ticha.

Práce byla vzdálená. Jezdil každé ráno necelou půlhodinu autem. Tradiční kolony při příjezdu do centra se mu za ty roky stihly natolik vrýt pod kůži, že už jim nevěnoval sebemenší pozornost. Nerozčilovaly ho, jejich samotná existence se míjela s tou jeho. Při příjezdu se vždy začal usmívat. Byl to jeden z dalších z mnoha jeho každodenním rituálů. Nasadit masku, která pod sebou schová všechno to, co nechce vysvětlovat. Protože to všem zkrátka a jednoduše stačí. Protože nechtěl do nekonečna něco vysvětlovat. Nechtěl obhajovat to, že se zkrátka neděje vůbec, ale vůbec nic. Naštěstí navrhnul tu masku tak dokonale, až ji mnohdy uvěřil i on sám. Možná jsem se minul povoláním, říkával si často.

Po návratu zpátky domů si na konferenční stolek vyskládal z krabičky jídlo. V práci jedl málokdy. Neměl rád, když musel svůj rituál skrývat. Nechtěl nic vysvětlovat. A hlavně, nechtěl ho vynechat.

Masová směs napravo, rýže nalevo. Omáčka doprostřed. Vidlička jako metronom jeho existence. Jedl pomalu, přesně, bez emocí. Nešlo o chuť. Šlo o strukturu. O to, že něco má tvar a řád, když už nic jiného ne.

Nepřemýšlel o minulosti. Ne proto, že by byla bolestivá. Ale protože byla stejně plochá jako přítomnost. Vzpomínky neměly barvu, jen obrysy. Lidé, kteří odešli, nebyli ztraceni ani zapomenuti. Jen rozpuštěni. Jako cukr v čaji, který nikdy nepil.

Budoucnost ho nezajímala. Nečekal změnu, neplánoval cestu, nepočítal roky. Kalendář měl, ale neotáčel listy. Čas byl jen a pouhá kulisa. Něco, co se děje, ale nevyžaduje pozornost. Někdy si představoval, že by se jednoho dne prostě neprobudil. Ne jako tragédie. Spíš jako logické vyústění. Jako když se vypne počítač v korporátu, který nikdo nepoužívá. Ale nikdy to neplánoval. Ne ze strachu. Spíš z nedostatku motivace.

Zhasl světlo. V místnosti nebylo nic, co by potřebovalo být vidět. Nábytek stál, jak stál. Věci ležely, kde ležely. Všechno mělo své místo, ale žádný důvod. Sedl si do křesla. Nepohodlného, ale známého. Zvenku doléhal zvuk projíždějících aut. Pak ticho. Pak něco mezi tím. Všechno se dělo, ale nic se ho netýkalo.

Telefon zamknul, televizi vypnul. Z únavy. Jen proto, že to všechno už někdy slyšel, viděl, nebo četl. A když něco slyšíš dostatečně dlouho, přestaneš to vnímat.

Ten večer zavřel oči. Ne ze spánku. Spíš z nezájmu. V hlavě neměl otázky. Jen šum. Jako když rádio ladí stanici, co neexistuje. Byl tam. Mezi věcmi. Mezi dny. Mezi lidmi, kteří ho neznali, a myšlenkami, které ho nezajímaly.

A to stačilo.