Kloboukové divadlo

Kráčím večerními ulicemi historického centra. Slunce už dávno zapadlo a pouliční lampy rozehrávají symfonii stínů. Plíživě si mě prohlíží, jako predátor svou kořist. V pouličních kavárnách se ještě svítí. Když pohledem zabřednu výlohy jedné z nich, vidím několik obsazených stolů. Pár sedící nad sklenkou vína. Pravděpodobně rande, možná z toho bude veliká láska. Možná velké zklamání, kdo ví. Rozmanitosti života se meze nekladou. Opodál posedává starší pán. Na hlavě má nasazený klobouk, což by v dobách jeho mládí bylo považováno za něco bytostně nevkusného a především neslušného. Ale co, doba se mění a spolu s ní i zažité společenské konvence. Tatam jsou doby, kdy si četl novinové články. Teď poslušně scrolluje na mobilu. Přesně tak, jak mu to ukazovali vnoučata. Tolikrát, až se to přes prvotní odpor naučil. Pročítá si události dnešního dne? Nebo snad píše romantickou zprávu své polovičce? Nebo přemýšlí nad vlastní nesmyslnou tíhou bytí, jako už tolikrát? Zpoza prosklené výlohy můžu leda tak hádat. A tajně doufat, že je to to druhé.

Za pákovým kávovarem ležérně přežvykuje žvýkačku mladá slečna. Nervózně hypnotizuje nástěnné hodiny v domnění, že donutí ručičku k rychlejšímu pohybu. Uvařila dnes už nekonečno káv. Je všední den. Samu sebe už vidí ve vaně, protože zítra vstává na přednášku. Takhle si vysokoškolská studia nepředstavovala.

Stojím venku, s nasazenou kapucí a sluchátky v uších. Pozoruji mně zcela neznámé existence, jež o té mé nemají nejmenší potuchy. Do jejich tváří projektuji vlastní představy, aniž by o tom měli nejmenší ponětí. Za každou z nich se skrývá příběh, který nikdy nepoznám. Je jedno zda šťastný, smutný, dramatický, nebo je to učiněná tragikomedie. Každý ho máme, každý ho píšeme, ba co víc, každý ho dennodenně prožíváme. A tak nějak podvědomě předpokládáme, že ten náš je ten zdaleka nejdůležitější. Jako by to naše soukromé představení bylo to jediné, na kterém ve skutečnosti záleží.

Jako by snad nic jiného než neexistovalo. Jako bychom byli hercem i divákem v jednom těle. V představení o jednom dlouhém dějství, kde se mihne nespočet náhodných kulis, jež nazýváme osobními jmény. Kulis méně či více významných, rolí nehodných vzpomínky na konci inscenace. Protože jsme jen a jen my. A ten svět stojící v opozici.

Ve svých myšlenkách otevřu dveře do kavárny a pomalým, leč jistým krokem vkročím dovnitř. Vyndám si sluchátka a vložím je opatrně do kapsy. Nasaji vůni čerstvě uvařené arabiky. Věnuji úsměv slečně postávající za kávovarem. Protože vím, že dělá jenom to, co po ní chtěli rodiče. Protože vím, že doufá, že ten tlak zmizí spolu s vysokoškolským diplomem. Že si najde práci, co bude naplňovat její touhy a ne touhy její matky, která sama kvůli předčasnému mateřství svůj diplom nezískala. Můj úsměv neopětuje. Veškerou svou pozornost redukuje na strohý pohled, který jako by nevěnovala ani mě, ale prázdné výloze za mnou. Nedivím se jí. Jsem jen další tvář předurčená k zapomenutí. Jenom další kulisa.

Přistoupím ke dvěma milencům u kulatého barového stolečku. V očích mladé dámy vidím její chtíč. Chtíč po naději. Hledá pochopení, úctu, důvěru a všenaplňující lásku. Otočí se ke mě i on; v jeho pohledu lze číst také chtíč. Po nahých prsou a klínu. Po orgasmu. Dominanci defenestrující se ejakulátem. Živočišné touze zachovat vlastní genom, nehledě na následky. Je mi líto bolesti, která ji čeká. Vzpouzí se ve mě vztek pramenící z naší bezohlednosti. A zahleděnosti do sebe samých. Svírám ruce v pěsti. Prohlížím si jeho tmavě modré panenky, které znám ze zrcadla. Oči, co tak důvěrně znám. Krevní řečiště mi přetéká záplavou adrenalinu, pramenící z hněvu. Z hněvu vůči sobě samému.

Hněvu, co tak důvěrně znám. Každé ráno.

Mezi zuby procedí: "Potřebuješ snad něco?". Mlčky jeho otázku přejdu a zaposlouchám se do všeobjímající hudby. Je to jazz, troufnu si říct, že Hugh Laurie. Znám tu písničku.

"Hele, na něco jsem se tě ptal," vyruší mě z rozjímání, stejně jako já ruším jeho z konverzování. Chytnu jej za temeno a vší silou praštím jeho hlavou o stolek. Ozve se hlasité křupnutí doprovázené výkřikem obou přítomných dam. Postarší pán pozvedne oči od jasné obrazovky. On si malátně chytá nos, ze kterého se spustil potok krve.

Na zem dopadla sklenka od vína.

"Co to doprdele děláš?" kňourá držíc si zkrvavený obličej. Povalím ho na zem. Zakleknu ho a vší silou ho udeřím na nos. Pěst máčím v jeho krvi. Klouby naráží na lícní kost. Znovu a znovu. Křičí. Křičí i ony. Pán paralyzovaně celou scénu pozoruje. Obě ruce mám od krve. Snaží se bránit, ale jeho šokovaný odpor snadno překonávám. Ránu za ránou ho zbavuji vědomí. Mlátím ho tak dlouho, až jeho tělo znehybní. Z nosu i uší se mu valí krev, co se na podlaze mísí s rozlitým červeným vínem. Na milisekundu, za kterou vzniklo všechno a současně nic zkoumám jeho tělo, jež tak důvěrně znám.

Dokonalá barevná shoda.

Vstanu. Rozejdu se směrem ke starému pánu. "Prosím, nic jsme neudělali," ozve se mi za zády. Dojdu ke stolu, kde sedí. Rukama si chrání obličej, smířený s každým miliardy mých možných činů. Natáhnu se k němu. Nehty si zaryje do tváří. Chytnu jeho klobouk, sundám mu jej z hlavy. Položím jej na stolek vedle. Pohlédne na mě. Jeho kaštanové oči působí mladším dojmem než zbytek těla.

Otočím se na místě a bez jediného slova odejdu.

Stačily dvě minuty, abych se stal nedílnou personou v příbězích čtyř ztracených existencí. Dvě minuty, co se do jejich životů nesmazatelně zapsaly až do konce představení. Jako kulisa, co si pro sebe ukradne intermezzo. Něco, o co se mnohdy pokoušíme týdny i měsíce. A i přes veškerou snahu nebudeme nikdy víc než právě intermezzo.

Z mých myšlenek mě vytrhne kapka deště, co se mi rozletí na špičce nosu. Pozoruji všechny hosty staré kavárny přes výlohu. Začíná poprchávat. Slečna stále žvýká. Za chvíli bude zavírat a zamíří si to domů. Dáma se ležérně chichotá jeho laciným vtipkům. Oba se už vidí v jeho posteli. Budou aspoň na jednu noc šťastní. Ona duševně, on tělesně. A pak zbude jenom vzpomínka a bolest, co časem vyprchá. Starý pán vstává od stolu a nasazuje si kabát. Nervózně se rozhlíží po kavárně. Skoro jako by něco hledal. Když v tom si sáhne na hlavu a usměje se.

Zapomněl si sundat klobouk.

Když vychází ven, naše pohledy se střetnou. Smekne klobouk. "To je mi ale psí počasí," pronese směrem ke mně, "to by jeden radši zůstal doma a přemýšlel nad nesmrtelností brouka.". Věnuje mi ještě letmý ušklebek, zapálí si cigaretu a vydá se vstříc zbytku svých dní. Dopsat ten svůj příběh, aby konečně udělal tečku za cestou k sobě samému. Jako by vyšel odehrát to své závěrečné dějství.

Katarze.

Usměju se. Ačkoliv jsme každý hrdinou svých velkolepých představení, stále to nejsou monodrámata. Někde hluboko uvnitř máme dost možná bytostnou, dost možná jenom zcela sobeckou touhou odehrát si chvíli na prknech, co pro jiné znamenají svět. A současně pokrytecky být jedinou hvězdou naší životní premiéry i derniéry. Ve své představě jsem protknul své vyprávění s dalšími aktéry, aniž by o tom měli sebemenší potuchy. Děláme to všichni, dennodenně. V myslích vdechujeme život těm nejniternějším tužbách i strachům. A život nám je někdy prostě z představ vytáhne do skutečnosti.

Stejně jako mně pánův klobouk.