Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě

Nikdy jsem se netajila svých silně negativně ofenzivním přístupem k současné literární tvorbě. Jen považte; zavítáte-li dnes do de facto jakéhokoliv knihkupectví, a je úplně jedno, zda kamenného či internetového, jste vrženi mezi beletristické regály všech těch masově produkovaných žánrovek, neřkuli braků. Důvod je zcela prozaický – jsou psané prostě a jednoduše.

Nechci zde psát, jak je psaná pro prosté a jednoduché čtenáře, ale už se stalo. Tak co už.

A proto jsou prodávané. Čtou se rychle, zápletka je povětšinou předvídatelná, snadno zapomenutelná a děj uzavřený. Nebojím se zajít až tak daleko a všechny je nazvat tisící a první variací na rytířský epos. Tedy jakous takous šablonu:

• Expozice: Žiju si ten svůj spokojenej lajf.
• Kolize: Fíha, jsem vybrána na Hladové hry (resp. do učení na Smrtku)? To se normálně nestává! Co jen budu dělat?
• Krize: Všechno vypadá velký špatný.
• Peripetie: Všechno je velký špatný, ale…
• Katarze: ufff, ještě že to tak dobře dopadlo.

Sama sebe považuji za literárního konzervativního aristokrata. Mám ráda, když se někdo tomuhle narativního šidítku vzepře a překročí jej. Přesně proto pro mě působilo jako zjevení, když jsem v jednom znojemském knihkupectví objevila svého literárního jednorožce: Neopouštěj mě od Kazua Ishigura. V téhle knize autor současným šablonovitým dílkům vztyčil jeden britský a druhý japonský prostředník.

Vyprávění alternativní historie z pera rodáka z Nagasaki žijícího v Anglii a nositele Nobelovy ceny za literaturu ve světě posbíral nejedno ocenění. Jasně, ocenění získává kdekdo, ale v případě Ishigury mi nezbývá než souhlasit. Třeba s tím, jak časopis Time knihu zařadil na seznam sto nejvlivnějších knih všech dob.

V díle Neopouštěj mě čtenáře autor zavádí do alternativního konce minulého století. Příběhem nás provází Kathy H., ošetřovatelka tzv. dárců, kteří ve společnosti figurují jako skladiště náhradních dílů (čti orgánů) pro prominentní obyvatele. A stejně jako vám vyspoileruji zápletku já to činí i Ishigura v první kapitole – Kathy H. nejenom že je klonem, nýbrž je současně i sama dárcem čekajícím na vlastní operaci.

Kniha je rozdělena do třech knih. V té první Kathy H. vzpomíná na své dětství na jakési internátní škole pro nadané (či výjimečné) Hailsham. Již v mládí se seznamuje se svou trošku ulhanou kamarádkou Ruth a nesměle cholerickým Tommym. Děti jsou na škole až přehnaně vedeni ke kreativní tvorbě a současně důsledné péči o vlastní zdraví. Vzpomínky Kathy H. jsou čtenáři předkládaný optikou mlaďoučké nadané studentky, jakoby zastřené mlžným oparem tehdejší nevědomosti a naivity. Ale již zde se v odpovědích několika vychovatelen a kantorek vytváří ona červená nit osvětlující samotnou podstatu jejich výchovy, která čtenáře provází až do závěru knihy.

V pozdějším věku je Kathy H., spolu se svými kamarády přestěhována do tzv. Chaloupek, tj. zařízení, kde se setkávají podobně výjimečné děti a spolu se učí dospělosti. A to se vším všudy. Navazují společné vztahy a přátelství, stejně jako se učí budoucím chvílím dospělého života, kdy jsou sami předurčení opečovávat ostatní.

A v poslední kapitole se celý příběh ukončuje. Óh, jak nečekané, povzdychne si jeden. Jenomže tohle je Zakončení s velkým Z na konci. Proč? Protože je předvídatelné už od samotného začátku. Celý příběh, celé Kathyino vyprávění k němu neúprosně směřuje celou knihu, a přesto přese všechno čtenáře šokuje. Šokuje tím, jak není šokující. A tohle zjištění je šokující.

Ano, jsem si vědoma, že jsem právě použila slovo šokovat čtyřikrát v jednom odstavci. Vadí to snad někomu?

Na ukončení knihy Neopouštěj mě je asi nejvíce znát autorův brilantní vypravěčský um. Po celou knihu čtenáři poodhaluje droběčky pravd a skutečností o světě, v němž se příběh Kathy H. odehrává. Servíruje je umně skryté a v knize se objevuje jen tak mimochodem, jakoby mezi řečí. Ty pozorný čtenář zachycuje a skládá si obrázek o celé podstatě Katyhino působí na škole Hailsham, v Chaloupkách i v závěrečných sanatoriích.

A když už si čtenář myslí, že vše odhalil, Ishiguro vás v jednom jediném dialogu přesvědčí o opaku (kuk na Madam). Autor totiž se čtenářem skrze vypravěče hraje pomyslnou hru na pravdu. Vydržte, vysvětlím.

Celý příběh je nahlížen optikou hlavní protagonistky, která vzpomíná na svůj život. Právě v těchto vzpomínkách se objevují důležité indicie, jako třeba, kdo a co jsou vlastně studenti z Hailshamu vlastně zač, jaké je jejich poslání, apod. Současně je však potřeba míti na paměti, že jsou podávány coby retrospektivní pravdy, které ale nemusí být zdaleka objektivně pravdivé.

Tahle věta se může zdát být oxymóronem, ale chyba lávky. Ve skutečnosti Ishiguro využívá persony tzv. nespolehlivého vypravěče, díky níž relativizuje vzpomínky a udržuje tak čtenářovu pozornost v nejistotě. Text se tak stává nejen obsahově, nýbrž i formou tíživým, až úzkostným. Zvlášť, vezmete-li v potaz, že autor v alternativní historii nastavuje zrcadlo současné společnosti a na stůl předkládá otázky hodnoty lidského života jako takového, témata rasismu apod.

Neopouštěj mě se nedá moc dobře zaškatulkovat mezi beletristické škatulky; některé kapitoly jsou čistokrevnou sci-fi chuťovkou, jiné zase historickým románem. Místy zabrušuje do až YA literatury, aby z ní ale zase honem elegantně vybruslil. Výsledkem je mix žánrů, mezi nimiž pendluje s virtuozitou cirkusového eskamotéra.

Výsledkem všeho výše zmíněného je kniha, která není ani zdaleka pro každého. Není to zamilované drama, ačkoliv romantika tam je. Není sci-fi, i když klony tam jsou. Není to moderní žánrovka, protože má komplikovaný narativ. Není brak, protože věci nevysvětluje.

Neopouštěj mě je dílem, co ve čtenáři vyvolá vícero otázek, než zodpoví, a emocí, než Láska nebeská v předvečer Štědrého dne. Za mě osobně dílo hodné Nobelovky. A taky že ji Ishiguro dostal.

Jediný půlbodík strhávám dolů za nevytěžené téma. Přeci jenom, témat se dalo, obzvlášť v částech ze současnosti, nastolit ještě víc.