Kazuo Ishiguro: Klára a slunce

Už to bude nějakou tu dobu, co jsem dočetla knihu Neopouštěj mě od anglického spisovatele japonského původu Kazua Ishigury. Ti, co moje dojmy z ní četli, jistě ví, že jsem nešetřila chválou. Ti, co nečetli, tak to pro změnu vědí teď. Ta knížka, respektive způsob, jakým autor pracuje s příběhovou strukturou stejně jako žánry, mě doslova a do písmene fascinoval. A podle Nobelovy ceny za literaturu pravděpodobně nejen mě.

A jak už to s námi ženami a kočkami bývá, když už si něco umaneme, muži, svět, zákony (a je jedno zda sociální či fyzikální) a cenovky musí stranou. U některých souputnic to začíná i končí zbrusu novými kousky do šatníků, neb tahle hořčičná šála se skvěle bude hodit k novému baretu, jenž sice ještě nemají, ale ta chvíle jednou zaručeně přijde. Znám nespočet sběratelek nejvýstřednějších lodiček, balerín, limitovaných Vansek nebo kozaček z veganské kůže, protože a poněvadž by každá domácnost měla mít vlastní galerii obuvnického designu. Anebo, jako je to v případě Elišky, šestým mega super extra čupr dupr hypersonickým kartáčkem, co zvládne odstranit 99,99998% zubního plaku. A to se počítá, dámy a pánové.

V mém případě se umanutost projevuje trochu jinak. Koneckonců, jsem jen a pouze kočka. Sice sečtělá, charismatická, dobrotivá, vědomostmi přetékající aristokratka, leč stále kočka. Proto jsou mi všechny tyhle materiální malichernosti putna. Vím, co je důležité a čemu věnovat svůj drahocenný čas. A nyní to je Kazuo Ishiguro, resp. jeho horká novinka Klára a slunce.

Klára a slunce je románem odehrávajícím se v blíže nespecifikované budoucnosti. Hlavní postavou je zcela nepřekvapivě Klára. Klára ale není obyčejná dívka v budoucí společnosti, nýbrž tzv. úpéčkem, tedy masově produkovaným androidem. Její příběh začíná ve výloze show roomu s roboty, kde po boku svých robotických sourozenců čeká na svého nového majitele. Jí se po sérií peripetií stává náctiletá Joshie, které má Klára spolu s její maminkou dělat společnost v průběhu její táhlé nemoci.

Klára se tak seznamuje se světem tam venku po boku mlaďoučké Joshie. Tato mladá dáma, sic bojujíc s nemocí pramenící z povznesení, se připravuje na studium na vysoké škole. Stejně jako její kamarád a dětská láska Rick. Je mezi nimi však bytostný rozdíl. A to právě ono již zmíněné povznesení. Joshie podstoupila jakési metavylepšení, kterým budoucí společnost podmiňuje šanci na nějaké vyšší sociální postavení. Přeneseně vzato se dá tento prvek povznesení interpretovat jako kastovní procedura, jež má za úkol rozdělit lidstvo na pokrokovou úspěšnou třídu a selektovat vzdorové skupiny. Jejímž členem je mimochodem i Joshiin biologický otec.

Bohužel, tento proces povznesení člověka vyvolá u Joshie nikterak blíže specifikovanou nemoc, na níž ani budoucí medicína nezná lék. A v této situaci se na scéně objevuje Klára. Naivní, konceptuálně nezatížená robotka. Ta se s Joshii velmi sblíží a rozhodně se svou životní kamarádku zachránit. Stůj, co stůj. A vydá se požádat o pomoc samotné Slunce – všemohoucího zdroje energie pro všechny androidy.

Všechny skutečnosti futuristického světa jsou nahlíženy Klářinýma očima a skrze její software, řekněme. Ishiguro zde, stejně jako v dříve recenzovaném Neopouštěj mě, využívá tzv. nespolehlivého vypravěče. Tedy optika, jímž je čtenáři odhalován příběh jako takový, může klamat. Tento tíživý element podtrhává jakousi naléhavost jinak roztomilého, místy až naivního příběhu.

Autor čtenáři nabízí příběh, který šetří akcí a gradací děje, kde snad může. Narativ je své podstatě redukován na jednoduché plynutí Joshiiny nemoci a vyrovnávání se nejbližšího okolí s touto skutečností. Na první dobrou může tento způsob vyprávění působit mdle a zdlouhavě. Pro někoho možná i nudně. Ale je to právě tento prvek mnohovrstevnatosti, který dává Kláře a slunci hloubku.

Dalším nezbytným prvkem Kláry a slunce je i povaha hlavní postavy. Jak již bylo řečeno, Klára je androidka. Je to uměle vytvořená bytost, prosta všech lidských emocí, stejně tak tužeb, apod. Její vnímání světa se v mnoha ohledech blíží k dětskému pojetí reálií Kathy H. v Neopouštěj mě. Nepozastavuje se nad jednotlivými okolnostmi, jímž je vystavena a přijímá je jako nezpochybnitelná fakta, která jsou čtenáři řečena jen tak mimochodem.

A tyto dva nosné prvky, totiž situaci Joshiiny nemoci a charakter Kláry, spolu dohromady tvoří dynamické pozadí skutečného významu knihy. Totiž zodpovězení otázky, co činí člověka člověkem? Nikde není explicitně položena, nicméně už od začátku, jakoby tvoříc obsahový rámec celého románu, čeká na závěrečné rozhřešení kdesi na skládce pro porouchané roboty.

Klára a slunce není knihou pro každého. Je to někoho, kdo se rád nad knihou pozastaví. Pro někoho, kdo se rád pohrouží mezi řádky a přistoupí na autorovu hru. Kdo rád nachází nevyřčené a zodpovídá netázané. Ishiguro, patrně četl mé poznámky k předešlé Neopouštěj mě a Kláru a Slunce vybrousil k dokonalosti.

Jakože za mě kniha roku. Bezpochyby. A nemůžu jinak než doporučit.