Julie Ducournau a její art film

Celodenní namáhavé válení se na parapetu proložené pár návštěvami mističky dá jednomu zabrat. To i tedy věřte. Přesně z toho důvodu nám producenti z Hollywoodu každoročně servírují desítky zcela průměrných snímků, při jejichž sledování není potřeba mozku. Postačí trocha pozornosti a americká továrna na sny se postará o zbytek.

Pak jsou dny, kdy jeden propadá beznaději a ztrácí víru ve vlastní smysl a hodnotu. Pro ty případy pak tvoří hodní režiséři filmy jako Babovřesky či Jak ukrást Dagmaru, neboli dokumentární svědectví, jak zcela znehodnotit prostředky jak řemeslné (čti materiální) ale i duchovní (čti divákovu soudnost).

Jenomže kočičí život se neredukuje jenom na tento bohapustý dualismus; jsou dny, když kočka chce od života něco víc. Chce audiovizuální estetiku. Chce psychologickou hloubku. Chce vidět, slyšet a cítit umění. Od toho je tu experimentální, resp. artová kinematografie.

Od všeho ostatního je tady Mastercard.

A přesně to je Julie Ducournau. Francouzská režisérka a scénáristka, představitelka tzv. francouzského experimentálního filmu. Na kontě má prozatím dva celovečerní snímky, jeden krátkometrážní a jeden televizní počin, včetně dvou seriálových. A tahle vskutku, na první dobrou poměrně krátká filmografie jí stačila k tomu vydobýt si renomé na půdě evropského artového plátna.

Proč?

Začněme spolu s autorku u její režisérské prvotiny, tedy krátkometrážní filmové povídky nazvané stroze Junior (2011). Příběh třináctileté Justine (Garance Marillier), obyčejné dívky z francouzského předměstí, která po překonané střevní chřipce začne pociťovat jisté tělesné změny. Ehm. Řekněme netradiční tělesné změny.

Základní premisa dílka je totiž až trapně jednoduchá: období puberty, dospívání a proměny a její vliv na dívčí psychiku. Nic víc, nic míň. Julie Ducournau však k látce přistupuje tak nějak hezky žensky s citem, kdy diváka nechává nahlédnout do intimního života dospívající teenagerky, do jejích každodenních trablů, ale současně klade do kontrastu absurdně naturalistické a dekadentní výjevy hraničící s body hororem.

Právě toto využívání do extrému vyhnaného kontrastu mezi dramatických, chce se až říci filozofickým obsahem a extrémní formou, jehož kontury Ducournau v Juniorovi načrtla a které se staly stavebními kameny jejích pozdějších děl.

Důkazem budiž autorčin první celovečerní počin nazvaný stroze Grave z roku 2016 (do češtiny přeložen jako Raw). Hlavní postavou je shodou okolností znovu Justine (nicméně nějaká spojitost s předešlým dílkem není explicitně zmíněna); náctiletá dívčina, pocházejíc z vegetariánské rodiny, která nastupuje na střední školu, aby z ní v budoucnu mohla být veterinářka, stejně jako její úspěšní rodiče. Na škole studuje i Justinina starší sestra. Justine je podrobena celkem barvitému přijímacímu rituálu – musí sníst syrové králičí ledviny. A tenhle akt spustí plejádu situací plných sexu, tělních tekutin a jednoho napůl snědeného gaye.

Jo. Zní to šíleně. Ale výsledek stojí za to.

Kontrast z Juniora je v Grave zúročen do písmene. Budiž toho důkazem několik odpadnuvším diváků při premiéře. Ducournau se vyžívá v naturálně detailních záběrech balancujících na hraně mezi groteskou a body hororem. Zde bych ale chtěla upozornit, že autorka tak nečiní prvoplánově. Ano, například scéna s prstem je natočena s cílem diváka šokovat, nicméně je dramaturgicky zasazena zcela logicky, jakožto pojítko mezi myšlenkovým přerodem hlavní hrdinky. Je totiž krajně mylné ke Grave přistupovat jako k čistokrevnému hororu. On jím jednoduše není. Chcete-li už skálopevně nějakou tu škatulku na Grave nalepit, tak spíše Coming to age. Když už.

Ano, scény zobrazující místy až přehnané násilí mladičké dívky může někomu zvednout žaludek, nicméně slouží primárně jakožto kulisa skutečného poselství snímku, tj. psychické i fyzické dospívání, ale především objevování vlastních tužeb, ať už gurmánských či sexuálních. Současně audiovizuál plný přírody, interiéru francouzského internátu a detailních záběrů z intimního života dospívající dívky je zpracován velmi jemně, v teplé barevné paletě a tempo je volené velmi pozvolné (pro někoho snad až táhlé). Což ve výsledku tvoří protipól extrémním kulinářských scénám. A tenhle balanc autorce šlape jako švýcarský hodinky.

Všechny výše zmíněné postupy a přístupy autorka vybrousila k dokonalosti ve své prozatím posledním celovečeráku nazvaném příhodně Titan z roku 2022. Ten, jdouc ve šlépějích svého předchůdce vyvolává kontroverze kudy chodí. Zejména pak v Cannes, odkud si jen tak mimochodem odnesl Zlatou palmu.

Hlavní hrdinou epického artového melodramatu je trošku praštěná tanečnice/striptérka Alexia, výborně ztvárněná neznámou Agathe Rousselle. Ta v mládí prodělá operaci po autonehodě, při níž je jí do lebky implantována titanová destička – proto Titan. Její následný vztah s otcem je hezky řečeno, přinejmenším chladný. Tato zkušenost Alexiu nadobro poznamená a pokřiví její pohled na lásku, muže, sex a taky auta a motorový olej.

Pak však v druhé polovině přijde na scénu druhá hlavní postava filmu Vincent (Vincent Lindon), stárnoucí hasič, který marně hledá svého dlouho ztraceného syna. A zde se osudy obou hlavních postav střetávají. Děj zvolní na tempu a prvotní nekompromisní psychedelický zážitek plný tance mezi auty a neony přechází do surrealistického rodinného dramatu dvou lidí hledajících lásku.

Dějová linka je ve své obnažené poloze vskutku přímočará – přístup k lásce ve všech jejích aspektech z dost prapodivných (a nutno poznamenat i pokroucených) pozic a rolí. Aby tento nosný motiv autorka dostatečně akcentovala, nebojí se takříkajíc přitlačit na pilu a divákovi ukáže vše fyzicky představitelné a mentálně uchopitelné. Do opozitu proti milostné zápletce pak staví mechanický sex s autem, neonový striptérský taneček nebo interrupce pletací jehlicí.

Aby ale dokázala v divákovi Ducournau vydolovat co možná nejintenzivnější fyzický zážitek, využívá velmi působivě řemesla kameramana Rubena Impensa. Jeho záběry se v klíčových scénách pozvolna otáčí, vlní nebo prolétají davem, což vyvolává ve sledujících lehké opojné závratě. Pomyslnou třeničkou na dortu je pak omamný soundtrack Jima Williamse, co dotváří celkové masochistické vzezření Titanu.

Tyto vždy dva kontrastující prvky (láska x brutalita, tempo a vizuál první x druhé poloviny) vyvolávají tíseň, potažmo neklid z netradičního, neviděného. Divák ví, že je něco špatně. Že to, co právě sleduje, je zvláštní, divné, dekadentní. Současně však snad z každého záběru čpí onen metafyzický základ hledání nejlidštějšího citu a následků jeho nedostatku.

A je zábavně uhrančivé to v tom zvráceném tratolišti krve odkrývat.

Julie Ducournau komponuje ve svých dílech dualitu rozdílných filmařských přístupů romantiky, dramatu a hororu, kde je více než patrná inspirace Davidem Cronenbergem. Navíc ale otevírá současná témata genderu, sexuality a násilí, stejně jako hledání vlastní identity. A činí tak neotřelým a zajímavým způsobem, že dohromady nabízí diváku umělecký filmový zážitek, na který bude vzpomínat ještě dlouho po odchodu z kina.

Nezbývá než se těšit na další film.