Jennifer McMahon: Pozvaní

Jsou dny, kdy máte náladu se sebrat a vydat se do světa. Poznávat nové lidi a kraje. Zažívat nová těžko uvěřitelná dobrodružství, na něž budete s láskou vzpomínat na oné posteli. No a pak jsou dny, kdy jenom tak ležíte a marně přemítáte nad tou jedinou skutečně důležitou otázkou – zda stojí za tu námahu otočit se na druhý bok, když se za chvíli stejně vrátíte do původní pozice (odpověď je samozřejmě ano). A přesně pro tyhle chvíle je tu kniha Pozvaní od americké spisovatelky Jennifer McMahon. Proč? Protože hlavní hrdinové se nejenom že obrátí, ale k tomu všemu obrátí vzhůru celý svůj život. To ale předbíhám.

Jennifer McMahon (1968) vyrůstala spolu se svou babičkou v Connecticutu. Společnost jí, jak sama poznamenává v rozhovorech, dělal její podkrovní přítel, duch Virgil. Proč zrovna Virgil je mi záhadou, ale kdo já jsem abych soudila cizí spolubydlící, když mám doma ty dva. Dost možná jí Virgil pomohl vystudovat tvůrčí psaní a poezii. Pak by dávalo smysl, proč se ve svých románech věnuje duchařské tématice. A Pozvaní nejsou výjimkou.

Celý román začíná epickým prologem, v němž nás autorka přivádí na venkov poblíž Vermontu z počátku minulého století. Zde si v mokřadech žije pokojným životem jedna mladá maminka spolu se svou hodnou dcerkou. K jejich smůle jsou to ale tak trošku čarodějnice a co si budeme; ani minulé století nebylo pro tyto progresivní emancipované dámy vlídnou dobou (dnes by to byly uznávané performerky nebo kulinářské influencerky). A tak jejich konec tak trochu zavání šibenicí.

Shodou okolností se na stejné místo o několik desítek let později přestěhuje ambiciózní učitelský pár, netušíc o temné minulosti mokřad. Rozhodnou se v místě zbudovat nový domek, vysázet kytičky, založit rodinku, a tak nějak si v klidu a pohodičce žít ten svůj americkej sen. Jenže jim do toho začnou házet vidle záhadná zjevení, výkřiky uprostřed noci z hlubin lesa anebo zkrvavené sekery, co se nahodile objevují na pozemku. Místní starousedlíci vroucím přijetím šetří jako Kostková hereckým umem. Není se co divit. Stále mají v paměti záhadné události, jimiž se mokřady jen hemží.

Příběh je vyprávěn očima dvou hlavních protagonistek – učitelky historie Helen a místní teenagerky Olivy. Jsou to právě jejich dva charaktery, které hrají v knize Pozvaní prim. McMahon jim věnuje dostatek prostoru a vykresluje jejich charaktery důsledně a s citem, proto čtenář rozumí jejich pohnutkám a dokáže akceptovat mnohdy iracionální jednání. Zvláště postava mladé Olivy prochází v knize poměrně zásadním vývojem, působíc přitom uvěřitelně a její příběhová linie se jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu z knihy.

Napětí je dávkováno střízlivě; autorka netlačí na pilu a všechny střípky skládačky obě hrdinky odkrývají postupně a příběh plyne přirozeně. Atmosféra příjemně houstne jako při cinkání nových zpráv v přítomnosti partnera. Tedy zhruba v první polovině románu. V té druhé se McMahon již nevyvarovala tradičnímu žánrovému klišé, kdy postavy začnou náhodou objevovat jednu skrytou okolnost za druhou. Právě druhá polovina Pozvaných působí uspěchaně. Dojmem ušití horkou jehlou a závěrečná akce se zvrhává v nablýskané teatrální předvídatelné ech.

Což je rozhodně škoda, protože ta první stojí za to. Navíc, autorsky McMahon předvádí dobrou práci. Text je psán čtivě, bez nějakých oči trhajících stylistických přestupků. Občasné narušení vyprávění citacemi z fiktivních archivních záznamů působí svěže a autenticky. Pasáže hned působí uvěřitelněji.

""Spiritistická tabulka je jednou z nejužitečnějších metod pro komunikaci se spirituálním světem," sdělovala jí kniha. Ona se však neodvažovala věřit, že to bude opravdu fungovat. Ne takhle."

Pozvaní od Jennifer McMahon je mysteriózním románem okořeněný hororovými prvky. První polovina má budovat atmosféru. A to se jí daří takřka na jedničku. Je tu jenže to proklaté ale! – a to ta druhá půlka. To je jedno žánrový klišé za druhým. Neříkám nutně, že je to špatně. Jenom to tady holt párkrát bylo. A ruku na srdce, mnohem lépe zvládnuté (kuk na Kinga).