Její stín

Osamělost ho dohnala až na okraj Jesenických lesů. Po rozchodu s Terezou se hrdina propadá do metafyzické nicoty, z níž se snaží uniknout v hlubinách lesa. Vzpomínky na jejich společný život jsou krásné, ale chladné, a jediným cílem jeho poutě je staré, magické místo – Pavlovy kameny. Dědovy příběhy o tom, že se tu ptáš na minulost, ale musíš být připraven ji nést, se mu brzy vrátí v té nejhorší podobě. Když se mu v lesích zjeví Tereza, není to vytoužené shledání, ale děsivá noční můra. Je to ona, nebo jen projev jeho vlastní znetvořené duše, která ho stahuje do bezedné prázdnoty? Povídka "Její stín" je introspektivní a melancholický příběh o tom, že největší stíny se nenachází v lesích, ale v nás samotných. 

Osamělost ho nehnala do lesů jako poutníka hledajícího klid. Byla to spíše tichá kapitulace. Nebo snaha o rozhřešení. Po rozchodu s Terezou se cítil jako někdo, komu odešla nejen žena, ale i jazyk, kterým rozuměl světu. Věci ztratily význam a činy smysl. Ráno bylo jen světlem, večer jen tmou.

Seděl v autě na okraji Jesenických lesů. Ruce stále svíraly volat, i když motor už dávno utichl. Ne kvůli řízení. Spíš jako gesto, že ještě něco drží. Že má ještě něco pod kontrolou. Naposledy zkontroloval telefon a jejich společnou konverzaci. Aktivní byla naposledy dopoledne.

"Už toho mám dost," zamumlal.

Vystoupil, hodil si batoh na záda a vydal se po stezce, která se ztrácela mezi stromy. Telefon vypnul. Ne kvůli klidu. Ale proto, že nechtěl být nalezen. Potřeboval čas a prostor. Metafyzickou ulitu nicoty.

Zpočátku byl les přívětivý. Podzimní sluneční paprsky se prodíraly mezi korunami stromů a zbarvovaly listy do hnědooranžových odstínů. Ptáci si pozpěvovali a vzduch voněl po jehličí. Měl rád dlouhé procházky lesem. Dávaly mu připomenout vlastní nedůležitost, nicotnost. A malichernost jeho problémů a trápení.

Našel mýtinu u šumícího potoka. Rozložil hamaku mezi dvěma statnými buky a rozdělal oheň. V kovovém a letitém ešusu si uvařil jednoduchou večeři; konzervu párků a fazolí. Tohle jednoduché jídlo mu připomínalo kempování s otcem, když byl ještě dítě. Seděl, obklopen tmou a tichem lesa a díval se do plamenů.

Vzpomínky na Terezu byly jako kapky rosy na skle - krásné, ale chladné. Její smích, její dotek, její slova. "Proč to muselo skončit?" ptal se. Ale odpověď nepřicházela. Teď, stejně jako kdysi.

V kapse měl přívěsek. Srdce z jaspisu. Dárek od sestry. Malý, těžký kámen, který mu kdysi dala se slovy: "Až budeš sám, budeš mít mě u sebe.". Pohladil ho palcem. Ale místo útěchy cítil tíhu. Jako by kámen věděl víc než on.

S Terezou se poprvé potkali v knihkupectví. On hledal něco, co by ho donutilo číst. Ona si prohlížela sbírku melancholických básní. Stáli u stejného regálu.

"To je dobrá kniha," řekla, aniž se na něj podívala. Nebo na knihu o seberozvoji, kterou zrovna držel v rukou.

"To říkáte každému, kdo drží ji drží?" odpověděl.

Usmála se. Ne výsměšně, ale jako někdo, kdo ví, že právě začal rozhovor, který bude mít následky.

Pak si spolu sedli do kavárny vedle knihkupectví. Mluvili o tom, proč lidé čtou smutné knihy, když chtějí být šťastní. O tom, jak se melancholie stává bezpečným místem, když svět působí až příliš hlasitě.

A on si uvědomil, že ji nechce jen poznat. Chce jí rozumět.

Ráno sbalil hamaku a zalil ohniště, aby po jeho nocování nebylo ani památky. Pokračoval po značených trasách. Cesta vedla hustým lesním porostem. Podle papírové mapy, kterou si vytiskl, měl pokračovat šest kilometrů, než dosáhne toho, proč se sem vydal - Pavlových kamenů.

Jeho cíl nebyl náhodný. Právě naopak.

S dědou často sedávali na verandě, když bylo dusno před bouřkou. Vzduch voněl jako mokrá hlína, a děda mluvil pomalu, jako by každé jeho slovo mělo váhu.

"Pavlovy kameny nejsou jen skály," začínal vždy své vyprávění, "jsou to zuby země. A země si pamatuje.".

Říkával, že to místo bylo posvátné dávno předtím, než se mu začalo říkat Pavlovy kameny. Že tam kdysi lidé přicházeli, když už nevěděli, kam jinam: "Naši předci tam chodili pro rady, stejně jako pro požehnání. Chodili tam, aby mohli mluvit s tím, co je pod zemí. Ne s bohy, jak si je dnes představujeme. Ale s tím, co bylo před nimi. S tím, co nemá jméno.".

Říkal, že tam stávalo kamenné kruhové ohniště, obklopené sedmi menhiry. Každý z nich prý odpovídal jednomu ze slovanských principů - oheň, voda, země, vzduch, stín, krev a paměť.

"Paměť byla nejnebezpečnější," řekl děda, "protože když se ptáš na minulost, musíš být připraven ji i nést.".

Vyprávěl, že rituály tam vedly ženy. Ne kněžky. Ne čarodějnice. Jen ženy, které se narodily s očima, co viděly dál. Říkalo se jim Hlubiny.

"Jedna z nich, prý ta poslední, se jmenovala Miloslava. Ale to jméno jí dali lidé. Sama si říkala jen Ta, co slyší kořeny. Když mluvila, země se hýbala. A když mlčela, lidé se báli, co přijde.".

Děda se jednou odmlčel déle než obvykle. To mu vyprávěl o Pavlových kamenech krátce předtím, než zemřel. Pak dodal: "Říká se, že když se u Pavlových kamenů zeptáš na něco, co tě bolí, odpověď přijde. Ale ne jako slovo. Jako obraz. Jako pocit. A někdy jako člověk. Ale všechno má svou cenu.

Když tam půjdeš, můžeš najít odpovědi. Ale nikdy ne zadarmo. Les ti odpoví, ale ne tak, jak chceš. A někdy ne tobě. Někdy někomu, kdo přijde po tobě.".

V posledních několika týdnech často vzpomínal na dědovo vyprávění. Nedokázal si vysvětlit, proč se mu právě teď ona vzpomínka vrátila, ale nemohl se zbavit dojmu, že děda mu o Pavlových kamenech vyprávěl záměrně. Jako by věděl, že ho jednou jeho cesta zavede přímo tam.

Les ho přijal bez otázek. Stezka byla úzká, lemovaná smrky, jejichž větve se skláněly jako unavené ruce. Vzduch voněl vlhkou kůrou, starým listím a něčím, co připomínalo dětství - když se člověk ještě nebál mlčet. Na okrajích cesty rostly kapradiny, jejichž listy se leskly rosou jako slzy. Občas se mezi nimi mihla ještěrka, ale její pohyb byl tak rychlý, že zanechal jen dojem. Nad hlavou mu přeletěl lejsek, ale nezpíval.

Šel pomalu. Ne kvůli únavě, ale kvůli tomu, že nevěděl, kam spěchá. Chtěl zkontrolovat telefon, jestli mu nenapsala. Myšlenku ale vzápětí zavrhnul; už je to přes půl roku, co nenapsala ani čárku. Proč by psala zrovna teď?

Po hodině se stezka začala ztrácet. Jehličí pokrývalo zem jako koberec, a značení zmizelo. A nebo ho ztratil. Stromy byly starší, kmeny silnější, a mezi nimi rostly houby, které neznal - vysoké, štíhlé, s klobouky jako zvony.

Vítr ustal. Obloha se zatáhla. Ne náhle, ale pomalu, jako když se někdo rozhodne mlčet. Mraky byly nízké, těžké, a světlo se změnilo. Už nebylo ráno. Svět se zahalil do podvečerního šera.

V dálce se ozval zvuk. Ne bouřka. Ne zvíře. Něco mezi. Jako když se pod zemí něco pohne. Zarazil se. Ohlédl se kolem, ale nikde nikdo nebyl. Na větvi nad ním seděla sojka. Mlčky pozorovala každý jeho pohyb. V dálce proběhla srna. Její běh byl trhavý, nervózní. Jako by něco cítila.

Země pod nohama byla měkká. Vlhká. Každý jeho krok zanechával otisk, který se pomalu plnil vodou. Mech na kamenech byl tmavší než obvykle. Téměř černý. A kúry okolních stromů byly popraskané jako staré ruce. Větve se všude kolem kroutily jako myšlenky, co se nedají vyslovit.

A pak je uviděl.

Pavlovy kameny.

Tyčily se před ním jako monumentální skanzeny dávné minulosti. Byly to ostré, nepravidelné, mechem pokryté přírodní kamenné pařáty tyčící se na vrcholu pláně. Vypadaly, jako by tu byly odjakživa, ale zároveň jako by se právě vynořily.

A pak se mu v hlavě ozval dědův hlas.

"Protože když se ptáš na minulost, musíš být připraven ji i nést."

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy svět působil měkčeji. Slunce se opíralo do oken květinářství a vytvářelo na podlaze zlaté skvrny, které se hýbaly s každým pohybem listů. Tereza stála u regálu s pokojovkami, nakláněla hlavu a prstem přejížděla po štítcích. On ji pozoroval zpoza stojanu s sukulenty. Měla ten výraz, jaký na ní zbožňoval - soustředěný, ale klidný. Jako by vybírala něco víc než jen dekoraci.

"Tenhle," řekla nakonec a ukázala na drobný benjamínek v keramickém květináči. jeho listy byly drobné, lesklé, a kmen se stáčel do spirály, jako by se snažil vyrůst navzdory gravitaci.

"Proč zrovna ten?" zeptal se.

"Protože je citlivý. Když ho zanedbáš, opadá. Ale když se o něj staráš, roste dál. Jako vztah.".

Usmál se. Ne kvůli rostlině, ale kvůli tomu, jak to řekla. Jako by tím uzavřela do jedné věty všechno, co mezi nimi bylo. Křehkost, péči, důvěru.

"Tak dobře," řekl, "Benjamínek bude náš svědek.".

Tereza se zasmála: "A dokud neuschne, jsme v tom spolu.".

Byl to tichý slib. Neformální, ale opravdový. Vzali si ho domů, postavili na parapet v obýváku, kde ráno svítilo slunce. Každý týden ho zalévali. Někdy on, někdy ona. Někdy zapomněli, ale vždycky se k němu vrátili. Jako k sobě.

A když se hádali, dávali se na něj. Jestli ještě drží. Jestli ještě věří.

Přišel blíž. Dotkl se jednoho z menhirů. Byl chladný, ale ne nepřátelský. Spíš jako dlaň někoho, kdo už dlouho mlčí. Zavřel oči.

V hlavě se mu začaly míhat obrazy. Ne jako vzpomínky, ale jako stíny. Tereza, jak se směje v kavárně. Tereza, jak mu čte úryvek z knihy, který jí připomíná jeho. Tereza, jak odchází. Dveře se zavírají a nastává ticho.

"Proč to muselo skončit?" zeptal se znovu, ale tentokrát už ne do prázdna. Tentokrát do kamene. Do země. Do něčeho, co tu bylo dřív než on.

Odpověď nepřišla jako slovo. Ale jako pocit. Jako tíha v hrudi. Jako když člověk ví, že něco ztratil, ale ještě neví, co přesně. Jako když se snaží vzpomenout na melodii, kterou kdysi znal, ale teď mu v mysli uniká.

Sedl si mezi kameny. Zem byla měkká, vlhká a voněla jako podzimní listí. Vytáhl z kapsy přívěsek z jaspisu. Přejel prstem po jeho hladkém povrchu. Sestra mu ho dala jako útěchu. Teď působil jako kotva. Jako připomínka, že když se všechno rozpadá, něco přece jen zůstává.

Díval se na kameny a přemýšlel. Ne o tom, co udělal špatně, nad tím přemýšlel už častokrát. Ale o tom, co to znamená být sám. Co znamená ztratit jazyk, kterým člověk rozuměl světu. A je možné se jej znovu naučit.

Zvedl se. Bez odpovědi. Ale s vědomím, že otázka byla vyslovena. A že někde, hluboko pod zemí, ji možná někdo slyšel.

Cesta zpět k autu ho vedla stejnou stezkou. Den se chýlil ke konci. Světla pozvolna ubývalo, jak slunce zapadalo za horizont. Cesta se zdála být stejná, ale les se změnil. Stromy působily vyšší, jejich větve se skláněly níž, jako by se něco snažily skrýt. Vzduch byl těžší. Ticho hlubší.

A pak ji uviděl.

Stála u okraje stezky, oblečená v bundě, kterou nosila na podzimní výlety. Blonďaté vlasy jí splývaly na ramena. A modré oči zářily. Usmála se. Ne překvapeně. Ale jako někdo, kdo čekal.

"Věděla jsem, že tu budeš," řekla, "viděla jsem tvůj příspěvek na instagramu. A vypadalo to jako znamení.".

Zarazil se. Nepamatoval se, že by příspěvek o tom, že se k Pavlovým kamenům chystá, zveřejnil. Ale možná to udělal. Možná v návalu emocí jenom zapomněl. Možná ve skutečnosti chtěl být nalezen.

"Vydala jsem se tě hledat," pokračovala, než stihl na její přítomnost jakkoliv reagovat, "A našla jsem tě. Víš, hodně jsem nad námi přemýšlela. A myslím, že všechno bude dobrý. Že bysme to mohli zkusit znovu. Zapomenout.".

Její hlas byl jemný, známý. Jako písnička, kterou kdysi miloval. Chtěl ji obejmout, ale ukázala směrem ke stezce: "Musíme vyrazit, za chvíli bude tma a auta máme ještě daleko.".

Šel za ní, nechápajíc, co se to vlastně děje. Kde se tady vzala? Proč teď? Chvíli šli, vedle sebe. Prohlížel si jí. Smála se.

"Všechno bude dobrý," opakovala

"Terezo, počkej, prosím, já tomu nerozumím," zastavil se, "co tady vůbec děláš?".

Nevnímala jeho otázku a pokračovala stále dál po cestě. Stezka se začínala zahalovat do tmy. Stávala se užší. Stromy se neustále přibližovaly.

"Terezo… kam jdeš? Tohle není cesta na parkoviště!" zakřičel směrem k hlubinám lesu, kam ona pokračovala.

Zastavila se:

"Všechno bude dobrý."

"Všechno bude dobrý."

"Všechno bude dobrý."

Otočila se k němu. Ale její tvář už nebyla její. Byla bledší. Rysy se rozmazávaly.

"Všechno bude dobrý," řekla znovu. Ale hlas byl jiný. Dutý. Jako ozvěna v prázdné jeskyni. Uvědomil si to. Nebyla to Tereza. Bylo to něco, co si ji vzalo. Něco, co se naučilo její tvář. A její slova.

Její oči - kdysi modré, plné života - se roztáhly do šířky. Duhovky se ztratily. Nahradila je černá, lesklá hloubka bez dna. Z obou se svíjející hadi vynořili větve uschlého benjaminu. Úsměv se roztáhl příliš daleko, až za hranice lidské anatomie. Rty se roztrhly, odhalily zuby - ne lidské, ale tenké, ostré jako jehly, nepravidelně rozmístěné, některé z nich se třásly, jako by vibrovaly.

Kůže na jejím obličeji praskala. Bolestí, přerodem. Barva se změnila - z lidské na šedozelenou. Jako mech na kameni. V místech, kde bývaly tváře, se začaly tvořit praskliny, z nichž vycházelo slabé světlo. Ne teplé. Studené. Jako fosforeskující houby v jeskyni.

Vlasy jí začaly padat. V celých pramenech, které se rozplývaly ve vzduchu jako kouř. Místo nich se jí na hlavě objevily malé výrůstky - tenké, průsvitné blány, co se samy hýbaly, jako by naslouchaly okolí.

Její ruce se prodloužily. Klouby se vytočily dozadu, prsty se zúžily a zakončily se drápy, co se leskly jako obsidián. Když se pohnula, její tělo vydávalo zvuk, šelest, jako když se pohne něco, co nemá kosti, jen vůli.

Z jejího hrdla se ozval zvuk. Ne výkřik. Ne slovo. Něco mezi. Jako když se les snaží varovat, ale neumí mluvit jazykem lidí. Zvuk, který vibroval v jeho hrudi, nikoliv v uších.

A pak promluvila.

"Paměť tě zavedla příliš hluboko," řekla, "A Hlubiny si berou to, co se jim nabídne.".

Stál na místě jako přimrazený, aniž by dokázal udělat krok vzad. Hrůza, která jím pulzovala, nebyla jen z jejího znetvořeného vzhledu. Byla to hrůza z něčeho, co v sobě poznával. Její bledá tvář, nyní praskající jako stará kůra, se měnila s každým mrknutím jeho oka. Rysy, které kdysi patřily Tereze, se nyní překrývaly s jeho vlastními.

Viděl své unavené oči v jejích černých propastech, své strhané rty v jejím znetvořeném úsměvu. Větvičky uschlého benjamínu, které se jí svíjely z očí, nebyly jen jejím znetvořením, ale i symbolem jeho vlastního, zanedbaného vztahu, jeho uschlých nadějí. Ten slib, který si kdysi dali – "dokud neuschne, jsme v tom spolu" – se teď vyplnil v té nejhorší možné podobě. On ho nechal uschnout, a teď se ten uschlý život vracel, aby si ho vzal s sebou.

Z míst, kde jí dříve zářily tváře, teď vycházelo studené, fosforeskující světlo, které vrhá podivné stíny na jeho vlastní, nicotný obličej. Bylo to, jako by se díval do zrcadla. Ne zrcadla, které odráží skutečnost, ale zrcadla, které odráží duši – jeho vlastní, znetvořenou duši. To, co viděl před sebou, nebyla Tereza posedlá lesem, ale on sám, pohlcený vlastní minulostí a bolestí.

Vytáhl z kapsy přívěsek z jaspisu. Těžký, chladný kámen. Dědův hlas mu teď nezazněl v mysli jako varování, ale jako chladné konstatování: "Když se ptáš na minulost, musíš být připraven ji i nést." A on ji nesl.

Zvedl kámen k bytosti před sebou, jako by se snažil nabídnout jí poslední kotvu k realitě. Ale v její praskající kůži, v těch roztažených, bezedných očích, uviděl jen svůj vlastní odraz. Oči plné zoufalství, strachu a prázdnoty. To, co ho v lesích dohnalo, nebyl cíl jeho pouti, ale následek jeho rozhodnutí žít v melancholii, v ulitě nicoty.

Pochopil, že už nikdy nebude moci jít dál. Ne, dokud se nenaučí, že minulost je jen stín. A stín nemůže ublížit, pokud ho člověk nepřijme za svou realitu. A on ho přijal.

V té chvíli se mu před očima projasnil obraz. Nebyl to děsivý přerod, ale jasná, bolestná pravda. Uvědomil si, že Tereza v tom lese nikdy nebyla. Že si ji nevědomky přivolal, aby svedl bitvu se stínem, který ho už půl roku požíral. Telefon, který ráno zkontroloval, byl v batohu stále vypnutý. Příspěvek na Instagramu neexistoval. Byla to jen jeho vlastní duše, která se s ním snažila promluvit skrze dědovy příběhy, skrze symboly, které kdysi miloval.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Vzduch už nevoněl po hnijícím listí a strachu, ale po chladném jehličí a dešti. Otevřel oči a bytost před ním se pomalu rozplynula jako pára nad potokem. Zůstala jen tma, ticho a chlad. A on. Sám. Ale ne opuštěný. Měl v sobě své vzpomínky, ne jako řetězy, ale jako součást, která ho utvářela.

V ruce stále držel přívěsek. Přejel prstem po jaspisu a místo tíhy cítil chlad. Byl to kámen, nic víc. Dědovo vyprávění nebyla kouzla, ale moudrost, kterou mu chtěl předat. Poučil ho, že se nesmí nechat pohltit minulostí. A on teď musel nést tu paměť, ale ne jako břímě, ale jako součást sebe sama.

Otočil se a šel. Ne za Terezou. Šel po stezce, která vedla zpět k autu, zpět do jeho života. A věděl, že už nikdy neudělá tu chybu. Že už nikdy nebude hledat odpověď v hlubinách lesa. Protože odpověď nenašel v kamenech, ale v sobě samém. A tenhle příběh, který se mu odehrál před očima, už nebyl o konci. Byl o novém začátku.