Espressopád

Tak asi takhle. Není to ve svý podstatě ani měsíc, co jsem oslavil Kristova léta. To by se několik staletí nazpátek dalo považovat za opravdu obdivuhodný výkon hodný ukřižování, nicméně já se furt a stále nestačím divit, jak neuvěřitelně mnohovrstevnatý, rozmanitý, ale především cynický ten život ve svý podstatě je.

Už to bude bezmála půl roku — abych byl konkrétní, tak vánoční svátky (moment, takže už to ten půlrok vlastně je!), co celý můj život udělal dvojité salto dozadu, proložil to parádním backflipem a zakončil to fenomenálním držkopádem do bahna. Jo, před půl rokem jsem se vrátil do bytu, kde na mě nikdo nečekal. Nečekala na mě ani Eliška, ani moje nejmilovanější dcera. Nicméně tady nyní nejde o ten rozchod. Tady jde o čas.

Je to půl roku. Od té chvíle spolu s Eliškou udržujeme ryze rodičovský vztah, kdy řešíme jen a pouze výši alimentů, dohody o styku rodiče s dítětem a data, časy a místa předání. Ta — jen tak pro úplnost — se nesou v duchu strojeného jakožemámsefaktskvěle pohodismu. Bože, kdybych dostal desetikorunu pokaždé, co jsem ze sebe dělal při předávce naší přenádherné princezny sebevědomého a úspěšného, teď nejvíc spokojenýho chlapa pod tou hořící koulí na obloze, nemusel bych vůbec chodit do práce. Ba co víc, mohl bych úplně v pohodě naložit svůj potetovanej zadek na lehátko kdesi na pláži na konci světa a popíjet Daiquiri. Bez džusu a sirupu.

Nevím, jestli jsou to nějaký pozůstatky ega, že máme tendenci před bývalými partnery vypadat, kdovíjak nejsme nad věcí a jak jsme se s rozchodem vyrovnali. Protože a jelikož je pravda úplně někde jinde.

Půl roku. Dvacet šest týdnů. Sto osmdesát dva dní, během kterých jsem se z rozbitého emocionálního Lego setu skládal zpátky dohromady. Bez návodu. S chybějícími dílky. A když už jsem konečně postavil něco, co připomínalo sebevědomého člověka — potom, co jsem se snažil tu monumentální černou díru hluboko uvnitř zaplnit autem, koloběžkou, noťasem, Xboxem, telefonem, náhradami stravy, dronem a bůhvíčímdalším — tak přišla zpráva. Respektive vyfocená básnička o espressu. A ne, nemusím být vystudovaný literární kritik, lingvista ani umělec z povolání — stačí taková ta troška empatie, abych pochopil, odkud vítr vane.

"Proč ses ozvala až teď?" ptal jsem se sám sebe. Kolikrát jsem si v duchu představoval, že podobná zpráva přijde v posledních šesti měsících? Tisíckrát? Proč zrovna teď? Protože vesmír ti zřejmě poslal notifikaci: "Tvůj bývalý už není troska. Možná bys ho mohla znovu emocionálně rozebrat na součástky."

Protože proč by vesmír nechal člověka v klidu, když ho může elegantně hodit zpátky do emocionální pračky na program "zmatení a výčitky"?

A já? Já už jsem byl jinde. Ne fyzicky — pořád ten stejný byt, ten stejný kávovar, co dělá kafe s příchutí zoufalství. Ale uvnitř? Tam už jsem byl na místě, kde jsem se měl rád. Kde jsem si koupil nové boty, protože jsem chtěl, ne protože jsem utíkal. Kde jsem si dal pivo sám a necítil se osaměle, ale svobodně.

Nebudu si hrát na něco, co nejsem. Takže ze sebe nebudu dělat hrdinu. Ani nejvíc mačistickýho porozchodovýho mámvpičistu. Odepsal jsem. Odepsal jsem, že mám espresso rád. Protože je to prostě a jednoduše pravda. I když je hořký a kyselý. Protože takový espresso má přece být.

Je to šílené uvědomění, když už si myslíš, jak ses z toho dal dohromady — a přesto tomu druhému stačí jedna zpráva. Doslova a do písmene jedna zpropadená zpráva, která tě i přes ty vysoký hradby srazí na kolena. Všechny ty křivdy, hádky, bolest se mísí s nadějí, smíchem a vzpomínkami na ty krásný věci, co jsme spolu zažili. A co jsme spolu dokázali vybudovat.

Jenže i zbourat.

A přesto… je tu ona. A naše dcera. A ten tichý hlas v hlavě, co šeptá:
"Možná je tohle správné. Možná je tohle návrat domů."
Ale hned vedle něj jiný:
"A co když je to jen strach? Co když se vrací, protože vidí, že jsi šťastný bez ní?"
"Ale máme spolu dítě…"
"Právě proto musíš být silný. Ne kvůli ní. Ale pro ni."
"A co když udělám chybu?"
"To uděláš tak jako tak. Ale aspoň to bude tvoje rozhodnutí."

A tak tu stojím. Mezi dvěma světy. Mezi tím, co bylo, a tím, co by mohlo být. A poprvé v životě si uvědomuju, že dospělost není o tom, že víš. Ale že se rozhodneš i přesto, že nevíš.

A pravda je, že nevím.

A tak zatím jen dýchám. Dívám se na naši dceru. A říkám si, že možná… možná to nejlepší

 načasování není o tom, kdy přijde odpověď.

Ale kdy si konečně dovolíš ji nehledat hned.