Ernest Cline: Ready player one

Jelikož a protože jsem věrným odběratelem newsletterů snad všech knihkupectví v našich skromných končinách, neminula ani mou maličkost zpráva někdy z minulého měsíce, že se konečně dostává na pulty našich knihkupců dvojka dnes již legendárního geekovského počinu Ready player one: Hra začíná, neoriginálně nazvaná Ready player two: Nová hra začíná. Na tu si sice musím ještě chvilku počkat, nicméně nic mi nebránilo oprášit stařičké vydání jedničky, které nás spolu s Matesem doprovází už několik let a ponořit se znovu do OASIS. Tak jako kdysi.

Dámy a pánové, držte si klobouky. Tohle bude jízda.

Ve své knižní prvotině nám americký spisovatel a scénárista Ernest Cline představuje svou vizi postindustriální společnosti. Společnosti vypořádávající se s energetickou krizí. Společnosti, kde se sociální příkop mezi masou a elitou rozšířil natolik, že vznikly tzv. komíny, tedy na sebe nastřádané obytné vozy, v nichž doslova a do písmene živoří miliony lidí, žijících z potravinových lístků. Společnosti, kde se běžný každodenní život přesouvá do virtuální reality OASIS. V ní člověk studuje, v ní pracuje a v ní si žije ten svůj spokojenej lajf. Protože život v realitě pro drtivou většinu stojí za starou belu.

Zažité pořádky však od základu změní smrt zakladatele OASIS Jamese Hallidaye. Tento extravagantní geek ve své poslední závěti totiž odkáže veškerý svůj majetek, tedy je celé OASIS, tomu, kdo v jeho virtuálním světě objeví Hallidayův easter egg, neboli skryté vejce. A vzhledem k tomu, že OASIS je asi nejvýdělečnější a nejlukrativnější firmou budoucnosti, strhne všeobecnou mánii hledání ukrytého pokladu. Nadšení lovci sami sebe nazývají Gunnery. Jenže mimo ně si zálusk na ukryté vejce brousí i korporát se svými poplatky, reklamami a podobnými chujovinami, které známe ze sociálních sítí už dnes.

Příběhem hledání ukrytého pokladu čtenáře provází jeden z Gunnerů Wade Watts. Obyčejný teenager, co zasvětil celý svůj život studiu odkazu Jamese Hallidaye, aby našel ukryté vejce a ochránil tak společenství virtuální reality.

Ernest Cline svůj příběh Ready player one rozdělil do dvou světů: do skutečného světa zmítajícím se v energetické krizi, kde lidé přežívají ve svých příbytcích a připojují na sebe kusy hardwaru, a ten virtuální, kde se pro změnu stylizují jako robokopové, orkové nebo elfové. A v těchto dvou světech se odehrává hledání klíče k nalezení ukrytého pokladu, co vlastníkovi dává možnost rozhodovat o budoucnosti OASIS. Tedy jediném skutečně svobodném budoucím světě.

Toto rozdělení narativu dává Clineovi možnost pohrávat si s žánry dle libosti. A autor toho hojně využívá. Není pak výjimkou pasáž, kde hlavní hrdina dojede k opuštěné kobce necromancera DeLoreanem DMC-12, vyzbrojený svých adamantiovým mečem +9. Tenhle žánrový mix může působit prvoplánově, možná až přeplácaně, nicméně v kontextu virtuální reality dává smysl.

Ačkoliv by se na první dobrou mohlo zdát, že příběh bude protkaný žánrovými klišé a stereotypy, je tomu ve skutečnosti přesně tak. Ready player one je příběhem boje dobra a zla toho nejklasičtějšího střihu. Jenže díky kulisám virtuálního světa se může na tenhle střet dívat optikou snad všech možných žánrů.

Rvačka Godzilly se Strážcem vesmíru? Pfff.

Střet korporátu s jednotlivcem? Ano, prosím!

Souboj profitu a svobody? Žádný problém.

Největší devízou knihy jsou ale odkazy na všechna možná i nemožná pop-kulturní díla osmdesátek. Dá se říci, že na každé stránce najdete reference na starý hry, bijáky nebo muziku. Hry jako Adventure, Pac-man, filmy Válečné hry nebo Blade Runner či vypalováky od Rush jsou tu zmiňované na tolika místech, až tomu zapálenému geekovi půjde hlava kolem. Autor díky tomu hraje se čtenářem promyšlenou hru.

Stejně jako hlavní hrdina odkrývá ukryté šifry (neboli easter eggy), odkrývá čtenář někdy více, někdy méně autorem skryté narážky. A to je zábava. Tedy pro toho, kdo s autorem tuhle hru chce hrát. Dovedu si představit jedince, kteří na jeho pravidla prostě nebudou chtít přistoupit. Jenže to je už chyba na vašem přijímači a bylo by nefér to vyčítat knize.

Ernest Cline si v Ready player one nehraje na žádnou vysokou literaturu. Píše jednoduše a čtivě. Chce se říci až účelně. Stylisticky se dá dílo považovat jako Young Adult, tedy žádné složité větné konstrukce, metafory nebo metonymie nečekejte. To paradoxně vnímám ale jako pozitivum. V knize o dospívajícím hledači pop-kulturních odkazů se nechci ještě nikterak literárně ukájet. To je jako číst si červenou knihovnu a čekat, kdy aktéři zacitují Shakespeara. Prrr.

Ready player one je unikátním dílem. Minimálně v mých očích. Ernest Cline musí být geek každým coulem – o tom mimochodem vypovídá i scénář k filmu Fanboys z roku 2009. A kniha je primárně určena fandům osmdesátek/devadesátek. Takže je to de facto dílo od fandy pro fandy. Ona to objektivně není nikterak přelomová kniha, nicméně způsob, kterým si hraje se čtenářem je neotřelý a přistoupíte-li na pravidla hry, pak vás zaručeně odmění. Stejně jako mě.

Za zmínku určitě stojí filmová adaptace z roku 2018. Té se chopil jeden takový menší režisér jménem Steven Spielberg a scénárista Zak Penn. Ten musel příběh Ready player one přizpůsobit filmovému plátnu, kdy se chtě nechtě musel pustit do místy radikálních úprav a škrtů. Film se tak místy až dramaticky odklání od své předlohy a celkové vyznění pak nabývá diametrálně odlišných kontur.