Dobrý make-up, aneb proč se nelíčím

Stojím ve frontě u ubíhajícího pásu, co poslušně odváží jako dopravník stoprocentně čerstvě upečený horský chléb, pravou, ničím nefalšovanou vepřovou šunku a zero sugar energy drink (po kterém nikdy nepřiberu ani deka, ale infarkt je v pohodě) k paní pokladní, která se usmála naposledy loni na Valentýna po tom, co ji pán od security dal navečer květinu. Co na tom, že si ji vzal zadarmo z kýble, protože by se stejně vyhodily, že jo. Hlavní je výsledek, ne způsob.

"Věrnostní kartičku máte?" vytrhne mě z myšlenek vzápětí.

"Omlouvám se, nemám," vyhrnu ze sebe ve spěchu. Zaplatím a poslušně nasoukám svojí večeři do starého otrhaného batohu. A hlavně, kdesi hluboko u té animální amigdaly zni otázka - doprdele, proč jsem se omlouval?

Kdo z nás to alespoň jednou nezkusil? Tu šílenou sebevražednou misi stát se v očích světa tím dokonalým, nekonfliktním, absolutně morálním člověkem, který má vždycky pravdu a hlavně nikoho nenaštve? gratuluju, vítám vás v klubu bývalých hrdinů. Byl to projekt stejně smysluplný jako snaha najít na internetu nějakou debatu, kde se všichni zúčastnění v závěru na všem shodnou, obejmou a celý svět zalije duha a růžová cukrová vata.

Celá tahle ambiciózní myšlenka je sice šlechetná, o tom žádná, ale předurčena k neúspěchu. Dřív, než jste stihli recyklovat svou první PET láhev (samozřejmě i s víčkem) a poslat na samoobslužné pokladně v McDonalds padesát korun na charitu, za což vás úslušně pohledem pochválí metrák vážící adolescent s vapíkem v ruce u vedlejšího stojanu. Zjistíte, že ta vaše snaha být za každou cenu dobrým člověkem je jako kamínek v botě - čím více se ho snažíte přehodit na místo, kde tak šeredně nebodá do chodidla, tím více vypadáte, že máte epileptický záchvat.

Já si prošel fází, kdy jsem se probouzel s pocitem, že musím být lepším člověkem pro celý vesmír. Pro planetu, pro strádající, pro toho blbce, co mi parkuje na mém parkovácím místě před barákem, ačkoliv jsem ho nespočetněkrát žádal, ať to nedělá. Snažil jsem se fakt hrozně dlouho býti eko. Jenže mrznout před prací dvě hodiny, protože později autobus nejezdí později mě ani moje zdraví nebaví. A tak každé ráno startuji nafťák a trávím planetu (o ulici dál, než bydlím, protože soused). Chtěl jsem podporovat lokální zemědělce, ale občas neodolám tomu zatraceně dobrému avokádu z druhého konce světa. Snažil jsem se chápat politické názory všech, ale říkal jsem si: "Tohle snad nikdo nemůže myslet vážně!". Zkrátka, žil jsem v permanentní úzkosti z toho, že i když se snažím sebevíc, stále jsem nedostatečný pro cizí lidi.

Trvalo mi zatraceně dlouho, než mi došlo, že být dobrý pro všechny je jenom taková společenská past. Je to zkouška, která má jednoho vyčerpat, vycucat ze vší pozitivní energie a pak ho jako zasloužilého morálního robota vyhodit do koše s nálepkou spokojená lidská bytost. Vždycky se najde někdo, komu se nelíbí, že jste šli doprava, protože on by přece šel doleva. Někdo, kdo se bude jakože fakt hodně vehementně a hlasitě komentovat vaše latté s mandlovým mlékem, protože na sobě máte koženou bundu. Prostě a jednoduše, optika cizího pohledu je nekonečná, nemilosrdná a nekonečně nemilosrdná. Je to jako kritický tchán na druhou. Nebo rovnou krát tisíc.

A tak jsem to udělal. Udělal jsem radikální krok; rezignaci na celosvětovou dokonalost. Už mě nebaví hrát divadlo před publikem, kterýmu nestojím ani za to přitroublé zívnutí. Přestal jsem být ten morální šašek, který se snaží uspokojit cizí očekávání. A víte vy co? Přišla úleva.

A tady je ta tvrdá, cynická pravda: Většina té ctnosti, kterou dennodenně předvádíme, není skutečná morálka. Je to jen takový sociální make-up, abychom nevypadali blbě. Když se chováš jakože dobře, protože se to od tebe očekává, nejsi morální génius. Jsi jen naprogramovaný robot. Jsi jenom automat co vydává plechovky podle výběru většiny. Gratuluji!

Skutečná, a mnohem těžší, dobrota je v tom, být dobrý proto, že to sám před sebou nemáš jinak za potřebí. Protože se to prostě kryje s tvým vnitřním klidem a s tvým osobním nefalšovaným názorem, co je správné a co ne.

Protože upřímně, jediná osoba, se kterou musíte žít až do smrti, jste jen vy sami. A je lepší mít v hlavě souseda, se kterým se dobře vychází (a neparkuje vám na VAŠEM parkovacím místě), než kritického tyrana s korunou Svědomí, kterého jste si tam nasadili proto, že vaše bývalá expartnerka říkala, že dlouhé vlasy vám prostě nesluší.

Díky tomu mám konečně energii. Energii pro ty, kteří mě vidí v pyžamu a se špinavým hrnkem. Pro ty, kteří nehodnotí mé srdce podle toho, kolik peněz jsem poslal na charitu (a samozřejmě sdílel screeny na sockách, že jo). A ty prázdné a kyselé pohledy cizinců? Ty už mi můžou být ukradené. A hlavně, už mi nekazí ten klidný pocit z dobře odvedené práce - práce na tom, být dobrým člověkem… ale jen pro ten nejužší okruh. A to bohatě stačí.

Víc se prostě nestíhá.