Digitální analog
Žijeme v době, kdy je každá fotka více konstrukcí jedniček a nul než odrazem reality. Jasně, půjdeme-li ad absurdum, jedničky a nuly jsou to už od dob, kdy se místo vyvolávačky a filmu začaly používat sd karty. Nicméně to, jak do celýho procesu v posledních letech, neřknu-li spíše v posledních několika měsících, kecá AI, to tady nikdy nemělo obdoby.
Mobilní telefony už nefotí realitu, ony ji doslova a do písmene kontruují. Je to tak trapně jednoduchý, až je to urážlivý. Zmáčkneš čudlík a algoritmus, kterej je tisíckrát chytřejší než ty, ti naservíruje takovou vizuální polívku, že musí chutnat každýmu, kdo v tomhle přitroublém světě přišel o duši.
Někdo ti na fotce překáží? Smaž ho. Máš blbej výraz? AI ti tam přilepí cizí úsměv. Chybí kus baráku? Magická síla ho tam dopatlá z jedniček a nul.
No problem.
Vítejte v éře, kde i z kusu hovna uděláte Rembrandta na tři kliknutí. Mně se z toho regulérně chce blejt. Ta sterilní, vyhlazená a vypočítaná dokonalost je totiž neuvěřitelně nudná. Je to jako jíst jídlo z prášku, co vypadá jako steak z pětihvězdičkový restaurace, ale chutná jako karton. Už ani nevím, jestli je Trump na fotce skutečnej, nebo jestli si z nás jenom dělá prdel nějakej ruskej bot přes deepfake. Hranice mezi kódem a člověkem zmizela a my jsme to s úsměvem dovolili.
Foťák nosím na krku už něco přes patnáct let. A jo, pamatuji si moc dobře doby, kdy jsem se poctivě učil podle prvních youtube návodů, jak vyretušovat obličej na tehdy poctivě hezky postaru cracknutým photoshopu. Jo, byla to manipulace až na půdu. Ale i ta potřebovala ochotu naučit se to, zkoušet, experimentovat. A chtě nechtě to člověka posouvalo dál. Stejně jako podvádění ve škole tě vždycky něco naučí.
Jenže dneska už je to jinak. Začalo to nenápadně úpravama v softu od Adobe, kdy stačilo kliknout, nahrát preset od někoho cizího a svou fotku změnit k nepoznání. Už to mi přišlo na hraně, ale budiž. Jenže dnes? Dneska doslova a do písmene každý Fanda z Horní Dolní dokáže napsat prompt (který ideálně jen zkopíruje) a během pár chvil udělá to, co ani nejlepší mistr retuší nikdy nesvede. A internetový online galerie, svatební alba stejně jako lednice zaplnily dokonalý fotky ničeho. Vykonstruovanýho prázdna plnýho milionu random pixelů. Dokonalost nahradila realitu. A my se ještě vztekáme, že u tý dokonalý fotečky máme doprdele tak málo srdíček - vždyt z tý dovolenkový pláže jsem vymazal všechny ty neznabohy (stejně jako oni vymazali mě z těch jejich dokonalých snímků).
Takže jsem se rozhodl pro digitální sabotáž.
Pořídil jsem si Nikon Z fc. Proč? Protože ten foták vypadá jako starý poctivý foťácký železo a tak se i ovládá. Žádný schovávání se za automatiku. Chci zase cítit ten odpor mechannickýho kolečka, když nastavuju ISO. Chci, aby mě ten foťák nutil přemýšlet, protože jsem se to kdysi sakra poctivě učil a odmítám tu dovednost prodat za pohodlnost "chytrýho" algoritmu.
Mým cílem je něco, čemu říkám digitální analog:
• Žádný retuše.
• Žádný AI generování kusů vesmíru.
• Žádný mazání lidí, co mi vlezli do záběru.
Chci světu ukazovat tu surovou, hnusnou a nepřikrášlenou realitu, co je venku za těma vašima vyleštěnejma displejema. Chci věci fotit tak, jak jsou - se šumem, s blbou kompozicí, i s tím, že jsem to třeba v danej moment prostě a jednoduše podělal.
Protože nedokonalost je to poslední, co je v tomhle vygenerovaným světě ještě pravdivý. Chci dělat nedokonalý věci v dokonalým světě plným lží a falešný vykonstuovaný krásy.