Darcy Coates: Kořist

Možná to pro někoho bude překvapením, ale ano. Mám ráda horory. A to docela dost. Ono, ruku na srdce, když je vaše existence a plná miska závislá na (zlo)vůli dvounožců, tak nějak si na životní utrpení zvyknete. Horory mám ráda tak moc, že místy můj život horor připomíná. To hlavně v okamžicích, kdy dobrovolně poslouchám Matesovo vyprávění. To pak jeden ocení, když se může dívat, jak trpí i někdo jiný.

A to jsem vám jednou měla zrovna chuť ponořit se utrpení tak urputnou – Matěj vyprávěl svůj den v práci. Jako ostatně každý den. – až jsem vzala první obálku s nápisem horor, co mi přišla pod packy. A nutno na tomto místě podotknout, že obálka Kořisti od Darcy Coatesové zcela vyvrací zažité nesuď knihu podle obalu. Tohle rčení v přeneseném slova znamená nečiň ukvapené závěry. Nicméně u Kořisti obálka zcela jasně odhaluje, s čím máte tu čest. S hororem. Ne však obsahově, nýbrž hororovým čtenářským zážitkem.

Hned v úvodu bych ráda zdůraznila, že Kořist je mým vůbec prvním seznámením s australskou spisovatelkou. Pravda, její jméno se poměrně často objevuje na žebříčcích nejčtenějších současných knižních hororů. Koneckonců, komentářů typu: "wow, naprostý úžasný zážitek," nebo "zhltla jsem jedním dechem," či dokonce "nejlepší duchařina ever", je plná Databáze knih. Na druhou stranu, kadence vydávání jejích knih ve mně vyvolávala značnou skepsi. Přeci jen, tři knihy ročně (ano, v roce 2017 vydala Darcy Coates tři knihy, počítám-li správně) mohou mít pouze dva možné způsoby vysvětlení:

• Darcy Coates je mistrovská literární mašina a měla by objednávat poličku pro Nobelovku.
• Hypotéka se sama nezaplatí, a dokud nakladatelství vydávají, proč to nepodojit. Aneb nemusí pršet, stačí když kape. Žejo.

O nepravděpodobnosti prvního tvrzení sice může hovořit skutečnost, že Nobelova cena za literaturu se povětšinou uděluje za celoživotní dílo. A Darcy už má na kontě více knih než leckterý ostřílený literát za celý život. A to je jí podle fotek sotva třicet. Ale kdo já jsem, abych soudila.

No právě.

Jala jsem se tak iniciativy a rozhodla se tuto zcela existenční otázku rozlousknout. A jako arbitra si vybrala dílko Kořist. V něm se vydává čtveřice přátel hledat svou za záhadných okolností ztracenou přítelkyni. Jediným vodítkem je nalezený fotoaparát a snímky v něm. Ty, policií ignorovány, obsahují indicie o tajemství, jež stojí nejenom za zmizením mladičké Eileen.

K příběhu jako takovému se asi netřeba nikterak obšírně vyjadřovat – je to taková ta stokrát viděná klasika. Někdo se ztratí, někdo ho jde hledat a objeví něco šokujícího. Tahle okřídlená formule ale stojí a padá na tom slovíčku "šokujícího". Záporáka, zápletku, prostředí, atmošku, zvrat. Zkrátka něco, co v čtenáři vzbudí zájem. V Kořisti je ale rozuzlení nastíněno již circa v polovině knihy. A to, prosím pěkně, tak humpolácky, že nevšimnout si ho je pravděpodobné jako přehlédnout slunce na letní obloze.

To by nevadilo, kdyby byla Kořist atmosférickým hororem. Jenže Kořist atmosférickým hororem není. A vnímáme-li horor jako žánr, jež má vyvolávat strach, pak kořist není ani hororem. Je spíš takovou thrillerovou detektivkou. A k tomu určenou pro dospívající. S vyzrazenou zápletkou. Takže trošku na dvě věci. Ne?

Když ne narativ, tak třeba literární um bude tím kouzlem Darcyina úspěchu, napadlo mě.

Kořist je v pořadí již osmým Daryiným románovým zářezem. Vezmeme-li tedy v potaz knižní vydání. Ona totiž Darcy Coatesová je velmi pilné děvče. Proto je třeba k plodům její prozatím krátké kariéry připočíst dalších dvaadvacet eknižních titulů. A to už v jednom vyvolává řádné očekávání. Z toho by jeden snad mohl vyvozovat jakýs takýs řemeslný standart. Bohužel, Australanka boří i tenhle zažitý mýtus – píše jednoduše. Jednoduchá stylistika, jednoduché popisy i líčení, jednoduché postavy, prostředí, dialogy.

To samo o sobě není špatně. Koneckonců třeba Jack Kerouac psal velmi stroze a jednoduše. A přitom je dnes považován za jednoho z předních literátů dvacátého století. Jednoduchost Kerouacka a Coatosové se však liší. A to dost zásadně. Zatímco tam, kde Kerouac s citlivostí sobě vlastní volí expresiva tak, aby umocnil a podtrhnul charakter, Coatesová zvolá první sprosťárnu, co ji napadne. A to z důvodu mně naprosto nepochopitelných, až to působí jako pěst na oko. Spíš než nějakou důmyslnou gradaci příběhu, či nedej bůh hluší umělecký záměr, v tom vidím autorčinu omezenou slovní zásobu a stylistickou neohrabanost. Pakliže vám ale nevadí číst podprůměrné středoškolské vyprávění holky z druhého konce světa, budiž. Zde budete spokojeni.

Pakliže očekáváte od knižního hororu atmosféru, napětí, chuť okousat si drápky do krve, Kořisti se vyhněte oklikou.

Dneska to není ani na jednu konzervičku. Sorry jako.