Dacre Stoker: Drakul

Prvně si upřesněme jednu věc; Mates i já jsem zkrátka a jednoduše devadesátkový děcka. A jako devadesátkový děcka máme jasně představu o tom, jak má vypadat elegantní, šarmem oplývající transylvánský gentleman se slabostí pár deci mladého červeného – vysoký cylindr, knírek, hustokrutěpřísný lennonky a bohatě zdobená vycházková hůl. Jo, takovou představu o nejslavnějším upírovi vůbec nám vytesal do paměti Francis Ford Coppola a především fenomenální Gary Oldman coby samotný pekelný kníže ve stejnojmenném snímku z roku 1992.

Pamatuji si přesně okamžik, kdy tehdy ještě jedenáctiletý Mates přinesl původní knižní předlohu Drákula od Brama Stokera. Bylo to na podzim a po několika klučičích bezesných nocích ve společnosti krvavého prince (o poluci tehdy ještě nemohla být řeč) jsem se konečně ke knize dostala i já. A s klidným svědomím mohu konstatovat, že následovalo dalších několik bezesných nocí jak klučičích, tak kočičích. Uhrančivá atmosféra Londýna 19. století v němž se odehrává gotikou protknutá hororová romance se nejenom díky originalitě námětu, nýbrž i uvěřitelnosti autorova příběhu stala již v době vydání klasikou nejen hororového žánru. Bram Stoker tak vytesal do kamene kanonickou charakteristiku jedné z nejslavnějších mysteriózních bytostí, totiž upíra, jež se stala i jakousi popkulturní ikonou. Stačí vzpomenout na brilantní deltorovskou jednohubku Blade II, obscénně špatný Morbius či největší perverzi vůbec – na světle se třpytícího Edwarda ve Stmívání.

Když jsem se doslechla novinku, že na pultech našich knihkupců se objevil nový upírský román a je pod ním podepsaný nějaký Stoker, nějaký Dacre Stoker, zpozorněla jsem. Jakože cože? Že se objevily nějaké nové deníkové záznamy Brama Stokera? Že je sebral, revidoval, doplnil a vydal jeho prapravnuk? To zavání ziskuchtivostí! Ne, prosím originál. Ať si synáček mastí kapsu něčím jiným, třeba přerovnáváním kyselých okurek v supermarketu, než odkazem svého slavného předka.

Více mýlit jsem se snad nemohla.

Celý to story okolo největšího a nejslavnějšího upíra vůbec začíná tam, kde by to jeden na první dobrou vůbec nečekal – ve strašidelné věži, v níž samotný Bram Stoker, autor slavného Drákuly, sepisuje svůj deník. Pravda, sice ho tu a tam od práce vyruší nějaký ten hrdelní smích, nicméně své poznámky sepisuje vskutku zevrubně; od svého mládí, kdy trpěl tajemnou, nevyléčitelnou nemocí až po dospělost, v níž hledá tajuplnou Ellen Croenovou, svou ošetřovatelkou a také léčitelkou jeho osudové nemoci. Právě toto zázračné vyléčení Brama dává čtenáři tušit, že Ellen nebude úplně typickou venkovskou bylinkářkou. Ba naopak, nově nabyté Bramovo zdraví a chuť na Elleninu krev už tak trošku zavání transylvánským horským větříkem.

Více než polovina knihy je vyprávěna formou deníkových záznamů hlavních protagonistů. Děj se rozmělňuje do několika časových rovin, aby se v druhé polovině knihy střetly a eskalovaly do akčního finále, v němž by se vysátá lidská těla dala přehazovat vidlemi. Kdyby příběh skončil zde, asi bych znechuceně knihu odložila a breptala něco o tom, jak dnes autoři neumí konce (což si v drtivé většině stejně myslím).

Jenže tu máme ještě epilog. Epilog, v němž autor Dacre Stoker a spoluautor J.D. Barker (Šesté dítě, Čtvrtá opice) vystupují sami za sebe a čtenáři ukazují genezi vzniku Dracula. Poodkrývají motivy vydání deníkových záznamů Brama Stokera, stejně jako původního rukopisu Drákuly, který nebyl nikdy publikován. Oba tak cíleně boří pomyslnou čtvrtou stěnu a díky jejich doslovu plném historických reálií román nabývá na autentičnosti.

A je to právě závěr Dracula, jenž ve čtenáři nechá ono nevyřčené, leč procítěné – jakože cože? Wow!

Literárně i stylisticky Dracul se plně podřizuje deníkovému formátu autora, píšícího na přelomu 19. a 20. století. Nevyužívá sice explicitně archaismů, nicméně umně se snaží navodit dojem autentického více než sto let starého textu. Charakteristika hlavních postav, jejich pohnutek a motivů zde sice stojí takříkajíc na druhé koleji a není jim věnováno přehršle prostoru. Na druhou stranu, od deníkových záznamů nelze očekávat nějaké zevrubné psychologické analýzy.

Skladba narativu naopak přichází s několika překvapivými, chce se říci až filmovými postupy. Hlavní příběhová linie, totiž vyprávění hlavních postav skrze své deníky, je pravidelně prokládáno výjevy Brama v opuštěné věži. Text je díky čtivý a nenechá čtenáře vydechnout. Důsledkem bohužel je, že konečně rozuzlení je přehnané ad absurdum, jako by se snad autoři snažili neustále šokovat.

Dacre Stoker ve svém díle Dracul jde tak ve šlépějích svého slavného předka a překládá nám dílo, v němž se snaží napodobit to, co před více než sto lety jeho literární předchůdce. Deníková forma, charakter hlavního antagonisty, ona vlastně i to gotická hororová romance, všechno v Draculovi je. Některé pasáže by možná snesly proškrtat, zejména pak v závěru knihy, ale jako celek Dracul funguje. Oceňuji hlavně závěrečný epilog, který působí neotřele a dílo jako celek vynáší nad průměr.

Kdo má rád Drákulu, přijde si na své. Kdo ne, ten taky. A ten, kdo má rád Stmívání, ten by si měl Draculu přečíst povinně. Jakože fakt.