Cynická zbroj

"Měli bychom to probrat out of the box, abychom našli tu správnou synergii a doručili value," pronesl projektový manažer. Jeho hlas měl tu zvláštní, teflonovou kvalitu lidí, kteří v životě nezažili nic horšího než špatně napěněné latté.

Usmál jsem se. Můj pečlivě nacvičený, chápavý úsměv číslo čtyři. Ten, který říká: "Ano, naprosto ti rozumím a tvá nekonečná moudrost mě osvítila.". Zatímco ve skutečnosti moje mysl bloudila kdesi v roce 1999 v zaprášeném pokoji, kde z tátovy věže Sony hřmí Follow the Leader a mým jediným, a tím zdaleka nejdůležitějším, problémem je, jak sbalit tu holku z béčka.

"Přesně tak, Milane," slyšel jsem se říkat. Ten hlas mi zněl cize. Byl hlubší, klidnější, profesionálnější. byl to hlas někoho, koho neznám. Někoho, kdo nosí mé jméno, mé oblečení, používá mou občanku a kartu, ale uvnitř je dutý jako čokoládová figurka po Vánocích.

Kdo to sakra je?

Sedím tu, ruce sepjaté na naleštěném stole. A cítím se jako podvodník. Jsem hybrid. Přes den korporátní šaman, co vzývá bohy Excelu. Večer troska, co čumí do stropu a poslouchá Alice in Chains, protože Nutshell je je jediná věc, která dokáže popsat tu plíživou samotu. We chase misprinted lies…

Je mi třicet tři. Kristova léta. Měl bych být ukřižován, nebo alespoň spasen. Místo toho jsem Account Manager. Moje generace byla vychována v iluzi, že můžeme být čímkoliv. A tak jsme se stali vším a ničím.

Dřív jsem si myslel, že dospělost je svoboda. Že je to cíl. Teď vím, že je to jen čekárna. Čekárna na smrt, vylepšená o splátkový kalendář a firemní benefity. Zprotivili se mi lidé. Zprotivil se mi ten nekonečný hon za novými modely telefonů, aut a životních stylů, které nám mají zaplnit díru v srdci. Jenže ta díra je bezedná a my do ní jen sypeme peníze. Přesně tak, jak od nás ta paní v reklamě žádá. A natřásá při tom silikonovými prsy.

A přesto tu sedím. Přesto přikyvuju. Přesto hraju tuhle absurdní hru.

Proč?

Mobil na stole zavibroval. Krátké, suché zavrčení. Na tapetě se směje blonďatá holčička s roztomilou mezírkou mezi zuby.

To je ten důvod. To je to jediné světlo v tomhle tunelu z neonů, lží a prázdných frází.

Když s ní nejsem, když je u mámy a já tu si tu hraju na dospělého, mám pocit, že se rozpadám na atomy. Že mizím. Ale musím tu být. A držet pohromadě. Musím vydělávat tyhle špinavé, korporátní peníze, abych jí mohl koupit legíny s Elsou, poslat peníze na kroužky a vzít ji o víkendu do zoo, kde se budu snažit do osmačtyřiceti hodin nacpat týden otcovské lásky.

Bojím se. Bojím se, že ji zklamu. Že jednoho dne mě prokoukne a uvidí, že její táta je jen ztracený kluk ve velkém světě.

Ale pak si vzpomenu na pátek. Ležíme spolu ve velké posteli, ona je schoulená pod dekou a hlavu má položenou na mém rameni. Čtu ji naši oblíbenou pohádku. Malého prince. Čtu pomalu a tiše. Prohlížíme si spolu Exupériho ilustrace. Slyším, jak zhluboka podřimuje. Hladím ji v jejích blonďatých vláskách, když v tom se na mě otočí: "Kde je malý princ?". Podám ji figurku, co jsem si před lety přivezl z Paříže a pošeptám ji do ouška: "Tady máme figurku. Ten pravý je na své malé planetce se svou květinou a pozoruje nás. Až budeš větší, budeme ho na obloze hledat.".

"A co když ho nenajdeme?" zeptala se a upřela na mě ty nejmodřejší oči.

"Nemusíme ho najít, to je pravda," políbil jsem ji na čelo, "ale důležité je, že víme, že tam je. Navždycky. Stejně jako je tady táta pro tebe, moje princezno. A vždycky bude.".

Jen se na mě podívala. Dlouze. A pak se drobná ručka natáhla a položila mi dlaň na tvář. Byl to tichý, naprosto čistý dotyk. V ten moment viděla mě. Ne masku. Ne zbroj. Ne korporátního šaška. Viděla to hluboko uvnitř. Toho, kdo se před ní nebál ukázat vlastní zranitelnost.

A ona tu zranitelnost vzala a dala jí jméno: Táta.

V tu chvíli jsem věděl, že ten královský hermelín, že tu plátovou zbroj na těle obyčejného kluka, že je to jen ochrana pro toho tátu, který musí být schopen ráno vstát a jít do toho velkého světa udělat něco, co ho udělá jen trochu snesitelnějším místem. Místem, kde se ona může smát. Svět dostává falešný smích a cynické poznámky. Ale ona, ona ví, že je to jen kostým.

"Ne, toho jsem neviděl naštvaného snad ani jednou," říkávají kolegové. A mají pravdu. Směju se. Směju se, když se nestíhá. Směju se, když mi život protéká mezi prsty.

Mám pečlivě nacvičenou nonšalantní a nenucenou povahu. Obraz šťastného a spokojeného člověka oblékám ráno co ráno jako brnění. Oblékám ho tak dlouho, až s přibývajícími lety přirostl k mému tělu jako druhá kůže. byla jako hedvábný kašmír protknutý zlatými nitěmi. Byla jako ten hermelín.

S tím rozdílem, že ji nenosí král, nýbrž poddaný. Poddaný vlastního strachu.

"Takže jsme domluvení?" zeptal se Milan a zaklapl notebook.

"Jasně. Domluvení," řekl jsem a vstal. Kostým mi dnes seděl perfektně. Teď už vím, proč ho nosím. Abych si mohl dovolit být bezbranný pro ty, na kterých mi záleží.

V uších mi doznívali Alice in Chains a začínali System of a Down. Toxicity.

Jak příhodné. V tomhle toxickém městě, s toxickou myslí, jsem jen další herec, co odmítá opustit jeviště. Kvůli ní. Ale jen pro ni shodím zbroj.