Chronometr zlomených srdcí

​Říká se, že čas léčí všechny rány. Je to samozřejmě bohapustá lež, kterou si vymysleli lidé bez fantazie. Čas neléčí vůbec nic, čas pouze tiká. A utíká. V mém případě navíc tiká pokaždé v jiném designu a s jiným operačním systémem. Zatímco jiní muži po rozchodu začnou pít, mluvit s Bohem nebo si pořídí kabriolet, který neumějí ani zaparkovat, já si kupuji hodinky. Je to můj soukromý rituál, moje digitální pokání a způsob, jak si v tom citovém chaosu okolo nastavit nový systém.

​Všechno to začalo s Eliškou. Byla to ta osudová láska, jejímž nejkrásnějším a trvalým otiskem je naše dvouapůlletá dcera. Tehdy jsem na zápěstí nosil Garmin Instinct 2x. Byly jako ten vztah: odolné, outdoorové, připravené přežít jaderný výbuch i prořezávání prvních zoubků. Jenže i ty nejodolnější materiály nakonec podlehnou únavě. Když přišel konec, Instincty šly z domu. Nemohl jsem se dívat na displej, který si pamatoval každou společnou procházku a každou probdělou noc.

​Následovala éra Alenky. A musím říct, že Alenka byla vážně fajn. Byla dospělá, praktická a neuvěřitelně hodná. Takový ten vzácný typ člověka, se kterým si dokážete představit klidný život v uklizeném bytě. Tak jsem si pořídil Samsung Galaxy Watch 7. Ty hodinky byly přesně jako ona – elegantní, chytré, skvěle se s nimi telefonovalo z gauče a odpovídalo na zprávy. Jsem přesvědčený, že i Wolt by z nich šel bez problému objednat.

​Jenže v tom byl zakopaný pes. Zatímco Alenka byla raději doma v teple a řešila praktické aspekty bytí (a výživy), já chtěl ven. Chtěl jsem adrenalin, chtěl jsem cítit tep v hrdle a zažívat věci, které se do obýváku prostě a jednoduše nevejdou. Naše světy do sebe nezapadly v těch nejzákladnějších soukolích.

​A tak jsme se kolem letošního Valentýna rozešli. V tu chvíli jsem zase začal běhat. A ne jen tak nějaké poklusávání kolem bloku, ale totální fyzický i duševní očistec. A tehdy jsem na to přišel: ty Samsungy na ruce mi lhaly. Byly prostě moc "usedlé" na to, co jsem od nich – i od života – vyžadoval. Když jsem do toho v lese pořádně zadupal, drze mi tvrdily, že můj tep je v normě, přestože já polykal andělíčky a srdce mi bušilo až v krku. GPS si kreslila trajektorie kdesi v oblacích. Byl to digitální nesoulad s realitou.

​Nechápejte mě špatně; ono se dobře koukalo na to, že patřím mezi elitních 5 procent běžců z celého světa, když jsem schopný běžet tempo 4:15 na km, zatímco tepovka mi hlásí 120 úderů za minutu. Jenže byl tam ten kardinální problém: prostě a jednoduše to nebyla pravda.

​V tu chvíli jsem se rozhodl. Už žádné kompromisy. Už žádné pošilhávání. Šel jsem a koupil si ty, po kterých jsem jako po mýtickém etalonu sporttesterů pokukoval celá léta:  Garmin Fenix 7x Pro. Jsou to monstra. Tanky na zápěstí. Jsou to hodinky pro chlapa, už nechce poslouchat sladké lži, ale chce syrovou pravdu.

​Ale je v tom ještě něco hlubšího. Koupil jsem si je, protože jsem si uvědomil, že už žádnou další holku nehledám. Tenhle nákupní cyklus končí, protože můj Fénix už dávno přistál. Je to moje dcera. To ona je ten mýtický pták, který v mém životě povstal z popela všech starých já a nepovedených konců.

​Ty hodinky na mém zápěstí jsou jen obrazem jí samotné. Jsou jako ona: jsou "navždycky". Jsou symbolem tvrdé, nekompromisní a bezpodmínečné lásky, která nepotřebuje nablýskané funkce, aby byla skutečná. Fenix na ruce mi měří tep, ale ten skutečný Fénix v pískovišti mi dává důvod, proč mi to srdce vůbec bije.

​Možná je to ta "nesnesitelná lehkost"; abych mohl mít doopravdy rád ostatní, musím mít v první řadě rád sám sebe. A k tomu mi stačí tyhle dva póly. Jeden mě učí pravdě o mé fyzičce a druhý mě učí pravdu o mém životě. Tenhle setup mi momentálně přijde mnohem víc "smart" než cokoli, co jsem kdy měl na ruce. Protože láska k dceři, to je ten jediný tep, který se nikdy nezmýlí.