Christina Sweeney Baird: Soumrak mužů

Bude to pravděpodobně nějaká forma obsese, možná až jisté formy patologické úchylky. Mluvím tím o vtíravé touze jak Matěje, tak Elišky, navštívit snad každé knihkupectví, antikvariát nebo levné knihy na nádraží, kolem kterého se jen mihnou. Na návštěvě u kohokoliv míří první cesta ke knihovně, kterou většinou komentuje jeden či druhý slovy: "Jéééé, ty jsi četl tohle? Co na to říkáš? Bylo to super, jak pracoval s hlavní postavou, co?".

Na rozdíl od většiny jejich ostatních, řekněme výstředních, tužeb a choutek těch dvou, tahle obliba v potištěném papíru je v drtivé většině případů neškodným, snad i úsměvným, koníčkem. Ponecháme-li tedy stranou neustále se všude povalující knížky.

Z jedné z těchto dobrodružných výprav se doma objevil titul Soumrak mužů od anglické spisovatelky Christiny Sweeney Bairdové. Tento dystopický román je její knižní prvotinou a dle názvu tak nějak podvědomě soudím, že oči na ní padly hlavně Elišce. Ačkoliv, u nás doma kdo ví.

Posuďte sami dle anotace:

"Píše se rok 2025 a ve Skotsku se objevil záhadný vir – smrtelná nemoc, která je zřejmě fatální pouze pro muže. Když doktorka Amanda MacLeanová tento nový fenomén nahlásí, je vnímána jako hysterka. Když lidé její varování konečně začnou brát vážně, už je příliš pozdě. Vir způsobil globální pandemii – a také politickou. Všechny oběti jsou muži. Svět se stává něčím neznámým – světem žen."

"Svět, v němž neexistují chlupatá záda, smradlavé nohy a žlábek nad zadkem instalatérů? To je ráj na zemi!," napadlo mě na první dobrou. Zcela pohlcená představou světa plným duhy, jednorožců a cukrové vaty na každém kroku jsem se pustila do čtení.

Celý příběh Soumraku můžu sledujeme očima několika hlavních protagonistek, z nichž nejdůležitější je svědectví třech z nich – doktorky Amandy MacLeanové, která si jako vůbec první uvědomí hrozby virové nákazy. Dále Catherine, vysokoškolské sociální pedagožky, která má dokumentovat vyrovnávání se společnosti se zkázou mužského pokolení, a Elizabeth, vědkyně snažící se nalézt vakcínu.

První polovina knihy je souborem svědectví nejenom těchto hrdinek o společnosti, v níž dochází k úmrtí všech manželů, parterů, otců i synů, a především k vyrovnávání se pozůstalých žen s touto bolestivou ztrátou. Tato část je velmi emotivní a autorce se daří mnohdy velmi důkladným líčením umocnit ve čtenáři pocity beznaděje, deprese a bezmoci. Zvrat však nastává circa v polovině knihy, kdy Elizabeth objeví na tajemný virus lék a šíření pandemie zvrátí. V ten okamžik nastává i narativní obrat celé knihy.

Ženy, nyní již v rámci možností vyrovnané s nastalou situací světa takřka bez mužů, musí znovuvybudovat ekonomicky i politicko-sociálně stabilní společnost. Ta prochází na geopolitickém poli transformací výhradně v kompetencí mocichtivých postpandemických prospěchářek na jedné straně a svobodomyslných feministek na té druhé.

Autorka však neopomíjí ani intimní život žen žijících ve světě, v němž penis je komoditou vyvažovanou zlatem. Spolu s hlavními hrdinkami sledujeme příběhy žen nucených okolnosti přemýšlet nad svou sexualitou z naprosto bezprecedentního úhlu pohledu. Jsme svědky vznikem ryze lesbických seznamek a prvním nesmělých krůčků lesbiček nového druhu.

A to je k příběhu asi tak všechno.

Christina Bairdová pracuje s pro mnohé velmi přitažlivou myšlenkou světa prostou mužského pokolení. Bohužel, je to to jediné hodnotné na celé knize. Už z povahy ústředního tématu je celý děj koncentrován do vyprávění z pohledu žen. Na tom principiálně není nic špatně. Ovšem za předpokladu, že by jednotlivé hrdinky byly psychologicky komplexní a především navzájem odlišitelné. To se v Soumraku můžu nekoná. Protagonistky jsou zcela charakterově ploché, až se mi místy stávalo, že jsem nevěděla, která z nich zrovna dané události vypráví. Navíc, archetypální model ženy/přeživší/znovubudovatelky se omezuje pouze na strohou roli vdovy či sirotka, která hledá lásku v novém mužůpustém světě.

A to je málo.

Po formální stránce je to stejná bída jako po té obsahové. Stylisticky se Bairdová omezuje v drtivé většině na popis skutečností, a to možná tím nejjednodušším způsobem, co s prstem v zadku zvládá i průměrný středoškolák. Stejně jako ten strukturuje dramaturgii vyprávění. A to tak, že jakože vůbec. Jakékoliv uměleckoliterární figury, jako třeba metafory nebo nedej bože metonymie, jsou pro autorku velkou neznámou. Takže ani zde se žádné velké překvapení nekoná.

Soumrak mužů je více než co jiného knihou od ženský pro ženský. A nutno podotknout, pro literárně nenáročný ženský. Spíše pro začínající čtenářky. Nebo možná nečtenářky. Až na pár světlých momentů, jako je ústřední myšlenka, kniha čtenáři nic moc nenabízí. Minimálně ne to, co neviděl už někde jinde. A lépe zpracované. Třeba Světová válka Z toho budiž příkladem.

Škoda. Svět bez umyvadla plného chlupů je v mých očích stále ráj.