Blyštivá čerň

Svědilo mě v zátylku. Jako by ten pocit viny narostl o další vrstvu kůže.

"Už je to dost dlouho, co jsme se viděli naposledy, že?" pronesl do mrtvolného ticha hlubokým, nakřáplým hlasem. Seděl opřený zády v okně. Pomalu potahoval z hořící cigarety. Měsíční třpyt vykresloval kontury jeho pohublého těla v temnotě noci.

"Jo, máš pravdu. Bezmála deset let. Pamatuješ si naše poslední setkání?" zeptal jsem se jej okázale, "nerozešli jsme se úplně v nejlepším… jak to říci? Rozpoložení?". Přeci jen, byl jsem to dnes já, kdo od něj něco chtěl. Tak nač hranou nevědomost.

"Pokud mě nešálí paměť, což rozhodně nešálí, tak se mi tehdy skoro podařilo tě dostat," vydechl obláček dýmu, co se kolem něj rozprostřel jako snový opar.

Usmál jsem se: "Tak si to oba pamatujeme stejně. Měl jsem tehdy i štěstí, že jsem to tehdy přežil bez úhony. Teda, jestli se tomu dá vůbec říkat štěstí.".

"Ale tak, co bylo, bylo. A nebudeme si nic namlouvat, nic lepšího sis tehdy ani nezasloužil. Nicméně, buď jak buď, co tě vede k tomu, že si se chtěl znovu vidět po tom všem?" pohlédl směrem ke mně a probodnul mě pohledem. Stihnul jsem zapomenout, jakou hrůzu mi poprvé vždy nahání jeho přítomnost. Měsíc osvětlil jeho obličej a já mohl po několika letech znovu nahlédnout do jeho tváře, co mě děsila i fascinovala současně. Byl nepřirozeně vysoký a pohublý, shrbený v okně. Zpod zplihlé ofiny si mě prohlíženy černé oči, v nichž se leskla fantazie rozplývající se v prázdnotě. Stejně jako v jeho radách, v jeho přítomnosti samotné. Na sobě měl dlouhé černé triko a kalhoty, halící jeho vystouplé žíly do černi noci.

Nebyli vidět, ale byli cítit. Hnilobou, rozkladem.

"Ty moc dobře víš, proč jsme se dnes potkali. Věděl si to tehdy, stejně jako si věděl, že se ještě vrátím. Vždycky se vrátím," řekl jsem s přehnanou odhodlaností, abych skryl svůj chvějící se hlas. Je to už dlouho, nevím, zda to vydržím jako kdysi. Bylo ale zbytečné se za něco schovávat. Znal mě dost dobře na to, aby věděl, kdo, nebo lépe řečeno co ve skutečnosti jsem.

Reagoval hlasitým smíchem. Smíchem rozpínajícím se mezi našimi světy, co stejně dobře rozděloval jako spojoval neviditelnou nití vzájemné závislosti.

"Samozřejmě. Věděl jsem to od prvního okamžiku, kdy se naše cesty poprvé protnuly. Zato ty jsi pochyboval a neustále si opakoval, že se mnou nechceš mít nic společného. Tak mi nyní řekni narovinu, bez příkras, proč jsem teď tady. A hlavně mi nehraj na city, žádný že se ti po mně stýskalo, nebo že chceš hrát kuličky. To by si mě opravdu rozesmál," zapálil si další cigarety a ohlédl se do nekonečné temnoty světa venku.

V mysli mi v onen okamžik vyvstala stovka těch nejnepravděpodobnějších důvodů. Jeden stupidnější než druhý, co jsem mohl říct. Polknul jsem poslední zbytky sebeúcty a snížil se k té nejsnazší. Pravdivé: "Nepotřebuji tě. Přesně naopak, to ty potřebuješ mě. Protože beze mě si jen a pouze prostředek. To já jsem účel a smysl tvé existence," vyhrknul jsem ze sebe, "pravda je ale taková, že tě chci. Nemusím ti nic vysvětlovat. Nemusím se obhajovat, jak šťastně jsem bez tebe žil. Stejně to všechno víš. Celou tu dobu, celý ty roky si mě stejně pozoroval a čekal na tuhle chvíli. Kdy se zase vrátím k tobě.".

Mlčky potahoval, čekaje na moje pokračování.

V nastoleném tichu jsem si prohlédl ruce. Zesílily. Ale já zůstal stejný. "Vím, o co se snažíš," promluvil jsem po chvíli, "chceš nade mnou získat kontrolu. Chceš, abych se vůči tobě cítil podřízeně. Stejně jako si to dělal tehdy. Ale mně už není dvacet. Víme oba dva, že si mě podmaníš. Jako vždycky. Na tom ale už vůbec nezáleží. Nedokážu normálně fungovat. Bez tebe to nedokážu. Bez tebe mi přijde každý den hnusně šedý a nudný. Smyslu prázdný. S tebou přijdu o všechno. O všechno co mám rád a na čem mi záleží. Vím to. A stejně to chci. Protože jen s tebou jsem tím, kým se uvnitř doopravdy cítím.".

Vyhodil hořící nedopalek z okna ven. Naklonil se směrem ke mně, až jsem ucítil jeho nechutnou hořkost na patře.

"Tys byl stejně trošku divnej. Ostatní si mnou něco dokazovali. Bavili se v mojí společnosti. Anebo mi fňukali na klíně, když utíkali sami před sebou. Ty vyžaduješ mou přítomnost, abys byl sám sebou. Nebo si to snad takhle obhajuješ sám před sebou? Abys skryl svou vlastní slabost a nesmyslnost?," usmál se a postavil se přede mě, "ale jak chceš. Ať je po tvém.".

Oba jsme se dlouze odmlčeli a jen hleděli jeden na druhého. Nadechoval jsem se hluboce. Pomalu. Snažíc se uklidnit roztěkané myšlenky. Zapálil si další cigaretu a podal mi ji. Pět let jsem nekouřil. Ale nyní jsem si cigaretu vzal a dlouze potáhnul kouř do svých útrob. Plíce mi ztěžkly. Možná má pravdu. Možná jenom nedokážu žít sám se sebou. Možná to neumím a nikdy jsem ani neuměl. To je ale až moc možná na to, jak rád mívám ve věcech jasno. Rozhodnutí padlo už dávno. Už před lety.

Natáhl jsem ho do buchny. Byl poddajný. Vystouplá žíla neprotestovala. Skoro jako by se na něj celé ty roky těšila.

Rozléval se po mých vnitřnostech, po svalech, mravenčil na kostech. Cítil jsem ho v konečcích prstů. V hlavě se mi rozlil hektolitr barvy. Dehonestoval každičkou buňku mého hořícího těla. Odplavoval z mých útrob silný nános vadnoucí ctižádosti a blednoucích snů stejně jako všechnu tu odpornou bolest z prázdnoty. Jako by přemalovával tu šedou mého života na blyštivou čerň, po níž moje svázaná mysl toužila roky. Kdesi hluboko uvnitř svého těla jsem ucítil dotek prchlivé svobody. Cítil jsem ji krátce, na zlomek okamžiku. Za to intenzivně. Zazářila jako supernova v temnotách kosmu. Aby se znovu ponořila do nekonečné tmy. Stejně jako všechno. Stejně jako všichni.

Potáhl jsem si z cigarety. Na noční obloze svítil jasně měsíc. Každý k němu vzhlíží. Zvláštní, tak nicotná věc ve srovnání s nekonečnou prázdnou černou. 

Co je všude okolo.

Co jsme my.

Text z podzimu roku 2021.