Adam Neville: Rudá zem

Ačkoliv kalendář hlásí ukazuje konec února, venku je skutku aprílové počasí. A nemyslím tím teď aprílové, jako dubnové, ale aprílové, jako že si ze mě snad dělá dobrý den. Anebo prdel, záleží na úhlu pohledu. Vážně, jen považte, kočka si vstane klasicky okolo poledne, venku svítí slunce, až se jednomu chce klasicky vyvalit na parapet. Než stihne absolvovat klasickou ranní rutinu – vymňoukat a zkonzumovat mističku, navštívit záchůdek a konečně udělat jeden pořádnej kočičí vzhled – a venku fučí, padá sníh a teploměr atakuje zase nulu. To by se z toho jeden zbláznil.

Kulminovaný vztek jsem se rozhodla ventilovat tím nejlidštějším způsobem. Koncentrovaným násilím. Alespoň tím knižním, protože co si budeme, ten záchod se sám od sebe nevyčistí.

Dlouho jsem si hlavu nad výběrem toho trošku krvavého, leč stále atmosférického a potemněle romantického hororu, nemusela. Už dlouho mám v hledáčku Rudou zem od Adama Nevilla, protože ta anotace:

"Ani milión let evoluce nezměnil naši přirozenost a nepohřbil hrůzy předcházející naší moderní civilizaci. Prastaré rituály, dávná božstva a brutalita se může kdykoliv znovu objevit v místech, kde to nejméně čekáme."

Prostě chuťovka od prvního řádku. Jasně, z předešlého Rituálu jsem zase až tak odvařená nebyla. Na druhou stranu, atmosféra už tam šlapala jako hezky namazaný stroj a Nevill mě minimálně v první polovině přesvědčil, že trochu psát umí. A na rozdíl od lidí, my kočky druhé šance dáváme. Sice u toho remcáme, ale nakonec stejně dáme.

Tísnivou úzkost nahánějící severské lesy tentokrát autor vyměnil za pobřeží fiktivního anglického ostrova. Příběh otevírá první kapitolka, v níž se na pobřežních skaliscích ztratí městský kluk. Ten hledá záchranu v opuštěné usedlosti. Místo čaje s mlékem a sušenky na něj však čeká trošku krvavější přivítání. Už v této úvodní kapitole Nevill dává jasně najevo, že v Rudé zemi se rudou barvou rozhodně šetřit nebude.

Vlivem přírodních sil totiž doposud poklidná přímořská oblast odhaluje svá po tisíce let skrytá tajemství. A to systém jeskyní svědčící o kanibalismu tamních původních obyvatel. A také o mýty opředeném kultu uctívání krvavých božstev. Současně s tímto kulturním objevem se však v městečku začnou dít záhadná zmizení. A v těchto kulisách nás Nevill seznamuje s dvojící ústředních postav.

Novinářkou Kat. Ta, vyrovnávající se s těžkým rozchodem se snoubencem, zkouší nový začátek kariéry v místním plátku. Součástí jednoho z článků je i reportáž o novém tamním archeologickém objevu. Na tiskové konferenci se dozvídá hrůzné detaily svědčící o krvavých rituálech původních domorodých kmenů. Ale co víc, setkává se i s prvním nálezcem jeskyně. Ten se stále více a více propadá do pološílených stavů plných nočních můr, v nichž jej navštěvují tajuplní rudí lidé.

Druhou protagonistkou je i svobodná matka Helen. Tu přivádí do městečka pátrání po nevysvětlitelné sebevraždě bratra, který v jeskyním komplexu nahrával zvuky. Obě hlavní hrdinky dohromady svede osud Katina přítele Stevea. Ten se rozhodne prozkoumat osamělou usedlost stárnoucí rockové hvězdy, dříve usvědčeného z držení omamných látek a také vraždy z nedbalosti. To, co na usedlosti odhalí, spojí prvně dvě na sobě nezávislé příběhové linie.

Co se týče dramaturgie Rudé země a výstavby narativu, Nevill se poučil z předcházejícího Rituálu a gradace vývoje je čtenáři dávkována postupně. Zhruba do poloviny knihy se věnuje v drtivé většině popisu jednotlivých událostí a charakteristik jednotlivých postav, které do sebe plynule zapadnou asi v polovině knihy, kde dochází ke klíčové scéně.

Do této pro mnohé velmi těžko skousnutelné krví nešetřící scény se totiž ani omylem nedá mluvit o hororu, ale spíše o mysteriózním thrilleru, v němž autor bravurně zvládá balancovat na hraně uvěřitelnosti a okultního nadpřirozena. A to setsakramensky dobře, protože zhruba ve čtvrtině knihy se může zdát, že Nevillovi dochází dech a sáhodlouhé rozvíjení prozatím naprosto nesouvisejících dějových linií může čtenáře začínat nudit. Což by se v hororu/thrilleru dít nemělo.

Tato žánrová schizofrenie, je-li dobře zvládnuta, je výborným prostředkem, jak si pohrávat se čtenářovým očekáváním. Většinou se tak činí na pozadí, aby tento žánrový koktejl nepůsobil jako pěst na oko. Bohužel, Nevill se v případě Rudé země přiklonil k razantnímu momentu (ona zmiňovaná scéna), v níž se pečlivě budovaná takřka detektivní atmosféra rozplyne do psychedelického rudého slash hororu. A to působí nepřirozeně a násilně. Ale ne v tom pozitivním slova smyslu. Jako by snad autor chtěl za každou cenu šokovat, ale nevěděl jak na to.

A ačkoliv věnoval autor hlavní dvojici protagonistek dostatek prostoru v první polovině, nedokázal uvěřitelně vykreslit ani jeden charakter. Důsledně popisuje jejich motivace, to aby čtenář věděl, proč vlastně dělají právě to, co dělají, ale charakteristiku jich, jakožto postav, nechal skoro bez povšimnutí. Helen i Kat tak nejsou nic víc než jen autorovými loutkami, kterým chybí uvěřitelnost.

A je tu ještě jeden aspekt, co stojí za zmínku – použitý jazyk. Nevill neopouští žánrové zvyky a píše hovorovým, na horor možná až dost vytříbeným jazykem. Právě v oné druhé polovině snad jako by si uvědomil, že píše horor začnou vulgarismy lítat stránku po stránce i tak, kde se nehodí a působí jako pěst na oko.

Kurva drát. Asi takhle.

Jestliže jsem u Rituálu byla úplně na větvi z první poloviny a znechucená z té druhé, u Rudé země je tomu zcela naopak. Karty rozdává na můj vkus Adam Nevill až příliš dlouho. Díky tomu dílu poměrně rychle dochází dech, čehož si soudě dle klíčového žánrového obratu uprostřed byl vědom i autor. Tento na sílu akcentovaný moment sice splní to, co se od něho očekává a děj se přesune z pole mysteriózní detektivky do čistokrevného hororu. Bohužel tak činí natolik násilně, že budovaná atmosféra se rozplyne jako marihuanový kouř nad bongem. Hlavní postavy nejsou ničím víc, než pouhým autorovým hybatelem děje. Nadužívané vulgarismy jsou už pomyslnou třešničkou na dortu.

Na druhou stranu, druhá slashová polovina hektolitry krve a usekanými údy nešetří a řadí se k tomu k tomu nejlepšímu z žánru. Samotný otevřený konec pak o stupínek pozvedl jinak velmi průměrné hodnocení.

Zajímavé. V Rituálu byl skvělý atmosférický úvod, v Rudé zemi zase fenomenální okultní slash závěr.

Těším se na další knihu. Třeba se to už povede.