Adam Neville: Dobří sousedé

Anglický spisovatel Adam Nevill si místo v mém rozkošném kočičím srdíčku získal už dávno. Pamatuji si jako by to bylo včera, co jsem svou mysl ponořila do vyprávění čtveřice kamarádů, kteří se ztratí v dalekých severským lesích. S příšerou v zádech. Folkové prvky v hororovém žánru mi tehdy přišly jako svěží vítr do jinak stagnujících rybníčku duchařských žánrovek. A i když Rituál zejména v druhé polovině poněkud ztratil dech, i tak si do dnes vzpomínám na mrazivou atmosféru první části.

Nevill mě nezklamal ani v Rudé zemi, kde pro změnu rozplétá prastarý kult, jehož velmi spoře odění členové terorizují obyvatele anglického venkova. A nejen oni. Jestliže v Rituálu Nevill budoval tíživou atmosféru, pak v Rudé zemi rozehrál krvavá jatka, v němž končetiny lítají na všechny strany a marijána jde cítit na kilometry daleko.

Rituálu jsem tehdy vyčítala uspěchaný konec, Rituálu zase líný začátek. A tak nějak jsem ve skrytu dušičky doufala, že se Nevill do třetice vytasí s dílem, v němž zúročí svůj um budovat atmosféru stejně jako originálně vraždit své nebohé postavy.

A konečně jsem se dočkala. Nebudu chodit kolem horké kaše a vše prásknu hned zkraje – Dobří sousedé jsou folk hororová jízda od začátku až do samotného konce. A to jakože pořádná.

Ale nyní popořádku.

Hlavními hrdiny Nevillova posledního literárního počinu je postava Toma, otce rodiny, který si i přes manželčin nesouhlas vysní rekonstrukci nového domu na konci světa, tj. na malebném anglickém venkově. Už samotná koupě rozpadajícího se starého domu rodinný rozpočet zatíží, natož jeho následná rekonstrukce. Tom si však pro svou manželku Fionu a dcerku Grace vysní domov na samotě, obklopeném lesy a přírodou. A dobrými sousedy.

Jenže jak už tomu bývá, ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá. Nejenom chátrající dům totiž ve svých zdech ukrývá děsivá tajemství, které začíná otec rodiny odhalovat.

Je to právě hlavní postava Toma, skrze níž čtenáře autor seznamuje s hlavními aktéry knihy – domem, lesem za plotem a především dvojicí sousedů. Ti jsou přinejmenším svérázní a rozhodně se nekoná žádná uvítací party. Tom si záhy začne všímat nejenom zvláštních návštěv u svých sousedů, nýbrž i zvláštních nočních výletů postaršího páru těch odvedle.

Jak jsem již avizovala v úvodu, Nevill si nebere servítky a napětí začíná budovat již od první kapitoly, v níž čtenáře seznamuje s původním obyvatelem tajuplného domu. Který si to hodí v právě vymalované chodbě. Tomu říkám úvod jako víno. Mňam.

A Nevill ani na chvíli nepolevuje, jako by nechtěl nechat čtenáře nadechnout. Tom se ve svém novém domě spolu se svými novými sousedy stává svědkem nadpřirozených skutečností, které mu ale ani jeho vlastní žena nevěří. A on se pomalu ale jistě propadá do hlubin šílenství. Anebo jsou všechna ta podivná noční putování sousedů do jeho snů přeci jenom pravdou?

Jedna hlavní postava dovoluje Nevillovi pracovat s vrstvou vnímání reality, což příběhu dává šmrnc a čtenáře udržuje v nejistotě. Když se v druhé polovině rozhodně pro přímočařejší vyprávění, přichází na scénu akční jízda, v níž se jedinec, otec, člověk musí ve jménu ochrany vlastní rodiny postavit zlu, jehož podstatu není s to pochopit.

Dobří sousedé jsou přesně tím, co jsem od Nevilla chtěla číst. Jsou kombinací atmosféry Rituálu a goreové jízdy Rudé země. Na více než třech stech stranách se nevěnuje vedlejším postavám, jejich charaktery nechává bez pardonu duté jako bambus a osvětlení toho, co, kdo, proč a jak? Ale jděte. Na to není čas, když je třeba vzít do rukou dvouhlavňovou brokovnici a ustřelit nožičky přelétavému dvoumetrovému zajíci.

V doslovu se autor přiznává, že Dobří sousedé byli prvotně koncipováni coby scénář pro film, který bohužel nikdy nevznikl. A na dramaturgické výstavbě je to více než patrné, když se veškerá pozornost soustředí na hlavní dějovou linii a jednu hlavní postavu. To aby se zbytečně nenatahovala stopáž.

A je to jen a jen dobře.

Dobří sousedé jsou psaní jednoduchým srozumitelným jazykem. Nevill, jak už má ve zvyku, si velmi vyžívá v barvitých přirovnáních. Doslova barvitých. Zde pár citací:

"Ta představa mu zatemňuje myšlenky strachem stejné barvy, jako je šero místnosti."
"Vrzání pod nohama tlumí koberec v barvě býčí krve."
"Lino má barvu kuřecí polévky."
"Blednoucí světlo cínové barvy dopadá na stříbřité větve, tmavě zelené listy, křupavě hnědé křoví i bledé kopřivy s chlupatými listy, které štípou do nohou."
"Voskovým listům barvy limetek."
"Její oči mají barvu popraskaného šálku."
"Spatří hromádku barvy pečené krve, ale nepříjemně lidského vzhledu."
"Stojí pod oblohou zbarvenou chladným vesmírem, posetou vzdálenými temnonukleárními výbuchy."

Chvílemi je to tak do očí bijící, až je to jednoduše skvělé. Je třeba totiž brát Dobré sousedy jako horor. Tedy jako žánrovku podléhající svým vlastním pravidlům. Ne jako nějaké vysoké umění. Dobří sousedé jsou totiž pokleslou krvavou sadistickou zábavou pro několik tisíc výstředních podivínů. Mezi které se hrdě hlásím.

Já si Dobré sousedy užila. Příjemná hororová jednohubka.