A tak jsem se stal tátou

Pravděpodobně každý nastávající rodič očekává termín porodu s jistou nervozitou. A to hlavně v okamžiku, jedná-li se o ten první. A budu-li se nyní tvářit jako jakýkoliv motivační kouč, guru či snad životní roztleskávač, pak mohu směle pronést ono okřídlené: na první porod se asi ani nijak připravit nedá.

Dobrý, co?

Ale teď vážně.

Samozřejmě, porod je taková životní událost, že se na ní člověk chtě nechtě nějakým způsobem dopředu připravuje; načítáním odborné literatury, sledováním videí zkušených internetových porodních influencerů anebo snad konverzací s již porody poznamenanými přáteli. V mém případě to byla kombinace všeho zmíněného. Nutno předeslat, že ne vždy to bylo sice úplně dobrovolné, nicméně v konečném důsledku vlastně i přínosné. Přeci jenom, je fajn, když člověk ví, že není úplně košer říct ženě svíjející se v porodních bolestech cokoliv ve smyslu "ty jsi ale hnusná".

Že, tati?

Naši strastiplnou cestu do porodnice odstartovala Eliška větou, jež se mi asi do konce života vryje do paměti: "Ty, Bobi, já asi rodím.". Moje reakce v půl třetí ráno byla vlastně pohodová. A pohotová. Uvařil jsem si kafe, sedl na záchod a v ještě polospánku zpracovával onu informaci. Pohoda a klídek by se snad daly i krájet. A pak, někdy zhruba v půli vyprazdňovací rutiny mi to došlo – tyvole, my asi fakt rodíme!

Řeknu vám na rovinu, rychlost dokonání (či spíše přerušení) mých tělesných potřeb, vypití kafe, obléknutí a rychlé vyčištění ústní dutiny by směle mohlo vévodit Guinnessově knize rekordů. Speciálně pak rubrice nezachování klidu a samovolné propadání panice. Zvláštně, když jsem s již měsíce pečlivě připravovanou cestovkou v ruce stepoval u dveří, aby Eliška, zatím stále ještě v noční košilce prohlásila, že si dá ještě vanu.

Protože co kdyby to byli náhodou poslíčci, že ano.

No, nebyli. To nakonec usoudila i Eliška, když po hodině v horké vaně stále se rytmicky opakující vzlyky a vzdychy neustupovaly. Už, už startuju auto, ale mé počínání přerušil hlas švagrový Kristýny. Rychlostí olympijského sprintera rozrazím dveře do ložnice, abych viděl Elišku, jak s telefonem v ruce leží v posteli a informuje sestru o svém zdravotním stavu.

Nebudu lhát, trošku jsem znervózněl. Koneckonců, ručičky hodin se nebezpečně blížily šesté ranní, tj. v bojovém nasazení poletuji po bytě bezmála tři hodiny. A Eliška? Ta si do telefonu mezi kontrakcemi povídá, jak má strach, aby nás náhodou neposlali z porodnice zpátky. Zaplať pánbůh, švagrová se z jižních Čech postavila za můj hysterický názor, že bychom jako možná fakt mohli do té porodnice jet.

Konečně.

A tak jsme se chystali k odjezdu.

"Ty… uf, uf, uf,…. já si ještě umyju vlasy?," pronesla Eliška poté, co jí na obličeji přistálo oblečení pečlivě nachystané přesně pro tento okamžik. Hranice mojí nervozity byla stejně už dávno překročena jako Sudety v osm a třicátém. A tak jsem Elišce fénoval vlasy, zatímco ona v předklonu rozdýchávala čím dál pravidelnější kontrakce.

Při samotné cestě do porodnice se naše role obrátily; Eliška uklidňovala mě, že všechno dobře dopadne, a hlavně, ať nepředjíždím a netroubím na zrovna vyjíždějící důchodce na slevy do Kauflandu. Protože bylo před sedmou. Tedy před otevíračkou.

Řečeno obrazně: všude samej děda, co se táhne jako suchý z nosu.

Naštěstí transport toho nejdůležitějšího v mém životě dopadl jakžtakž dobře, až se chce říct bez ztráty květinky. Zaparkovat, skočit do výtahu, zazvonit, Elišku předat do povolaných rukou. Plán zněl jasně a já si ho v duchu neustále opakoval. Místo pro zaparkování jsem našel rychle. Výtah byl v přízemí. Zatím všechno šlo jako na drátkách. Jenže pak přišel onen okamžik, kdy jsem nás měl ohlásit na příjmu. Zazvonil jsem a nervózně přešlapoval, Eliška vzdychajíc vedle.

"Ano? Porodnice," ozvalo se z intercomu.

Za normálních okolností jsem bez nějaké přehnané sebejistoty poměrně dobrým rétorem a vyjadřování, a to i na veřejnosti, mi nedělá problém. Nicméně tohle nebyla normální okolnost. A tak jsem zakoktal do mřížky mikrofonu: "My… Eliška… Bolí… Rodíme…".

Paní na druhé straně je pravděpodobně na obdobné výlevy zvyklá, protože reagovala jenom pokynutím, ať pokračujeme dále.

Na konci dlouhé nemocniční chodby, jejíž sterilnost narušovaly jenom kýčovité fotografie miminek, na nás již při vstupu mávala usměvavá sestřička. Její úsměv a dobrá nálada krásně kontrastovala s mým bledým výrazem, z nějž nervozita doslova a do písmene kapala. Určitě si musela říkat, že jsem komparzista z nějakého zombie filmu.

"Na chviličku se posaďte," ukázala směrem k několika málo místům k sezením před velkými dveřmi s nápisem Porodní sál. Během několika pár minut se dveře otevřely a Elišku si pozvali dovnitř. V ten moment se čas jako by zastavil. Nervózně jsem napsal mámě, že tedy jakože rodíme. Odepsala něco ve smyslu, jak nám drží palce a jak to všechno zvládneme. Nicméně její konejšivá slova se zcela míjela účinkem. Přeci jenom Eliška byla tam. A já tady.

Po chvíli se dveře znovu otevřely a z nich vykoukla malá paní doktorka.

"Vy jste tady s paní?" otázala se mě, jediného nervy cákajícího člověka široko daleko.

"No… ano," odpověděl jsem nevědouc, zda její otázka je myšlena vážně, nebo jestli si opravdu myslí, že v čekárně čekám na čerstvé rohlíky.

"Tak můžete slečně donést věci. Už se otevírá. Domů dneska nepojedete."

Snažil jsem se nedát na sobě znát brunátnost a celkovou malátnost. Paní doktorka mě prohlédla na první dobrou a bleskurychle dodala: "Nemusíte spěchat, klidně si dole dejte kávu, než půjdeme do boxu, na příjmu uděláme ještě nějaké vyšetření. A doneste mamince něco k pití. Bude to potřebovat.".

Poslušně jsem se rozešel znovu k výtahu. Mozek zcela vypověděl službu. On to tedy žádný velký rozdíl nebyl, ale sluší se to zmínit. Protože pak snad mohu odůvodnit, proč jsem na první pokus nesl z auta cestovku, vajíčko a Isofixovou základnu. Až trošku nechápavé pohledy kolemjdoucích mě přesvědčily, že k porodu Isofix pravděpodobně potřebovat nebudeme.

Srkal jsem kávu a kouřil jednu iqosku za druhou. Do toho telegraficky odpovídal na zprávy našich nejbližších:

Jo, rodíme.

Určitě dám vědět.

Kde seženu rajčák?

Když jsem se vrátil zpátky na příjem, sestra mě rovnou odvedla do porodního boxu číslo dvě. Rychlá instrukce u příchodu o tom, jak nesmím opustit místnost a kdyby se něco dělo, že mám zmáčknout příslušné tlačítko. Dodnes se snažím vybavit jaké tlačítko myslela, protože jak jsem již avizoval dříve, v daný okamžik se moje kognitivní schopnosti nebezpečně přibližovaly automatické pračce.

A pak jsem ji uviděl; Eliška nahá stála ve sprše, v ruce držíc sprchovou hlavici a celá se svíjejíc v pro muže nepochopitelných a těžko uchopitelných bolestech. Jako opařený jsem jenom stál na místě, jako bych byl ve frontě na kolonoskopii. Hlasité Eliščiny vzdychy mě naštěstí vytrhly z letargie.

"Podej mi ten míč," vykřikla hlasitě, až jsem s poslušností prvňáčka její přání splnil. A ten velký nafukovací cvičební míč do tý sprchy dostal. Vrchem.

Eliška se na něj posadila. Jednou rukou se držela madla, druhou si sprchovala bříško. Rytmicky pohupovala. To vše doprovázeno intenzivním vzdycháním cyklicky se opakujícím co dvě minuty. A já tam celou tu dobu mlčky stál. A pozoroval zvyšující se hladinu vody ve sprše. Centimetr za centimetrem, jak se přibližuje hraně sprchového koutu. Protože ten nafukovací míč samo sebou ucpal odpad.

Ale neměl jsem odvahu cokoliv říct.

Po dobrých dvaceti minutách Eliška vystoupila ze sprchy ven. Při tomto akrobatickém výkonu jsem ji podepřel, aby přesně v ten okamžik dostala kontrakci. A tu jsem pocítil i já. Na vlastní kůži. Hlavně tedy skrze Eliščiny prsty drtící má žebra. Celým svých tělem jsem chtěl zakřičet spolu se svou milovanou polovičkou, ale jistý hluboko zakořeněný cit pro mužskou čest mě nutil mlčky snášet její (v daný moment naší) bolest.

A pak to přišlo. Můj pohled spočinul na jejích stehnech. Po nichž se hrnuly proudy krve. A krvavých hrudek. Jako by někdo pronesl v dáli potterovské mdloby na tebe. Zavrávoral jsem. Ale jenom na chvilku, protože se ve dveřích objevila starší porodní asistentka, se kterou jsme Elišku posadili na kozu.

Mou snahu o odlehčení situace ve formě otázky "Jak ti je, brouku?", ani Eliška, ani porodní asistentka úplně neocenily. Hlavně tedy Eliška, soudím dle pohledu, co by dokázal odpalovat skaliska lépe než dynamit.

"Dáme něco na bolest?" zeptala se porodní dula. A ačkoliv Eliška výslovně celých devět měsíců opakovala, jak nechce epidural a jak chce rodit přirozeně, v daný moment se zmohla jen na výkřik: "Dejte mi cokoliv! Hlavně ať už je to za mnou!".

Hrdý na svou ženu, jak si umí říct o něco na bolest, obdobně jako já o pivo, jsem sledoval, jak ji mezi kontrakcemi napíchla dula kanylu.

Vše začalo nabírat spád. Držel jsem Elišku za hlavu a nohu podle instrukcí porodní matadorky. A ta nesouc nyní na svých bedrech váhu celého světa hlasitě křičela. Až do chvíle, kdy ta paní hluboce ponořená v klíně mé milované oznámila: "Bude potřeba nástřih.". Možná čekala nějakou odpověď, nicméně než Eliška stačila cokoliv říci, držela v ruce nůžky.

A pak to přišlo. Nářek mé drahé byl najednou přehlučen. Tím nejlíbivějším nadáváním a křičením na celém širém světě. A já poprvé pohlédl do těch nejroztomilejších a nejkrásnějších modrých kukadel pod sluncem. Do očí své novorozené dcery.

Pravda, sice byla očička trošičku roztancovaná a každé jí ujíždělo na jinou světovou stranu, ale i přesto přese všechno to byl ten srdci i oku nejlíbivější pohled.

Malou hned položili statečné mamince na bříško, a ta, do té chvíle připomínající heroickou Pallas Athénu zuřivě funící při krvavé řežbě, spokojeně vydechla a na její tváři se zračil pokojný úsměv. Nebudu vám lhát, když jsem viděl dvě nejkrásnější stvoření ve svém životě pohromadě, byl jsem trošku naměkko.

Trošku dost.

Protože se mi po tvářích linuly slzy jako v Niagarech.

"Tak tatínku, chcete si přestřihnout pupeční šňůru?" vytrhla mě z emočních mdlob porodní sestra. Ač nerad, otočil jsem se směrem k ní. V rukou od krve mi podávala ostře nabroušené nůžky a na dvou koncích sponou staženou pupeční šňůru. Těkal jsem očima po vzoru své nově narozené dcerky ze strany na stranu, abych ze sebe ve finále vykuckal něco ve jako: "Já to raději nechám na vás.".

Zde je třeba zdůraznit, že jsem se po celou dobu porodu zdráhal byť jen pohledem zavadit o… ehm… spodní část… tu nejvíce namáhanou… zkrátka, že jsem úplně nechtěl být v první řadě, jestli si rozumíme. Známí a kamarádi si totiž neodpustili milion a jednu připomínku o tom, jak jim pohled na rozdrásané ženské tělo doslova a do písmene zničil jejich intimní život.

Díky brácho. Tvůj popis byl zdaleka nejdetailnější.

Proto jsem stříhání pupeční šňůry elegantně přenechal povolanějším. To aby snad mou takřka tříhodinovou snahu "to nevidět" nezhatil menší chirurgický exces. A taky jsem se až chorobně bál, abych nestřihl vedle.

Pak už to všechno byla brnkačka. Malou pohotové sestry otřely a vrazily mi ji do náručí. A já v rukou třímal poctivé tři kila sto čtyřicet čiré ukřičené euforie. Měl jsem strach, byl jsem nervózní, přeci jenom to bylo naše poprvé – Co když se jí nebudu líbit? Co když mi dá košem? Co když jí budu smrdět? Navoněl jsem se v tom spěchu ráno vůbec?

Při tom pohledu se ale všechny obavy rozplynuly a já se jen a pouze bezhlavě, bezvýhradně a bezmezně zamiloval. Položil jsem dcerku na prsa své krásné ženy a někde hluboko uvnitř jsem si spokojeně oddych. Už to máme za sebou.

To jsem ještě nevěděl, že porod, to je jenom takové demo. Tím to totiž veškerá zábava teprve začíná.

Na druhou stranu se jednalo o zdaleka ten nejepičtější a nejlyričtější zážitek v mém životě. Vidět přicházet na svět život je něco tak nádherného, že sám sebe dojímám jen si na to vzpomenu. Současně si neuvěřitelně vážím Elišky. To všechno, co musela podstoupit a s takovou grácií. Jedním slovem – smekám a obdivuji. Já bych tohle nezvládl.

A myslím, že žádný chlap.