A tak jsem se dozvěděl, že budu tátou

Tohle datum si nejspíš budu pamatovat do konce života. 25.12.2022. Den po Vánocích, který, jak už je poslední dobou zvykem, byly na bahně. Kde jsou ty Vánoce se sněhuláky? Hah? A pak že globální oteplování neexistuje. To si nech od cesty, Klausi. Opakovala se taková ta každoroční rutina; ukrutné křeče v břiše po tunách zkonzumovaného bramborového salátu a poslední chvíle polehávání na gauči, než se spolu se svou drahou polovičkou vydáme na tradiční turné po rodinách. A tudíž i další křeče z dalších salátů. Klasika.

Tyhle Vánoce byly ale stejně v něčem specifické. Strávili jsme je totiž s Eliškou sami. A i přes její značné emoční oběti jsem si je výsostně užil. Já určitě. Žádné zbytečné stresy s přípravami a podobné nesmysly. Žádný stromeček, žádný ozdoby. Prostě jenom vánočka ke snídani, kuba k obědu, pohádky na nervy a Pretty woman na večer. Zn. Ideál.

Pětadvacátého ráno se ale něco změnilo. Viselo to tak nějak ve vzduchu už od rána, sotva jsem odhrnul peřinu. Znáte to, jako by slunce potemnělo a čas se zpomalil. Atmosféra znatelně zhoustla. Kuba se hlásil o slovo pravděpodobně po celou noc.

"Musíme dojet do města," zabouchala na mě má nejmilovanější, když jsem ještě seděl na záchodě a tiše trpěl při rozjímání nad vlastní budoucností. Chvíli jsem váhal s odpovědí. Přeci jenom jsem nebyl v úplně v konverzační pozici.

"Musíme dojet do města. Snad bude otevřená lékárna," zopakovala ihned poté, co jsem opouštěl mučírnu bez kapky sebeúcty.

"Proč? Je ti špatně? Mně taky bolí břicho, snědl jsem včera toho kuby ažaž. Snad budeme mít ještě nějaký živočišný uhlí." Natahoval jsem do lékárničky a marně hledal poslední záchranu ve formě černé pilulky. Sakra, už došly. V tom jsem si vzpomněl na minulý měsíc, kdy jsem zkoušel trvanlivost pečeného bůčku.

I když zpochybníte veškeré fyzikální zákony a zrelativizujete i gravitaci, ty Murphyho platí bezpodmínečně vždycky.

Propadal jsem bezvýchodnosti celé situace a už se smiřoval s častými návštěvami benzínových pump po cestě do jižních Čech za rodinou mé nejmilejší. Jo, přesně těch, které se na První hod vánoční neuklízí. Z letargie mě nicméně vyvedla Eliška strohým konstatováním: "Právě že mě nebolí vůbec. I když by mělo."

Nebudeme si nic nalhávat, od matinky přírody jsem nebyl obdařen bůh ví jakým intelektem a tak mi trvalo poněkud déle než je zdrávo dekódovat ty Eliščiny náznaky. Tahle mezi rodová komunikace je pro mne vždy velkým oříškem. Zastavil jsem se na dobrých deset vteřin, než jsem dokázal informaci vstřebat. Na mysli mi vyvstala matná vzpomínka nákupního seznamu, který jsem nafasoval při svém posledním předvánočním nákupu. Vyjma všech těch klasických položek jako je víno, brambory, majonéza, toaletní papír, Studentská pečeť, brambůrky nebo nakládané houby byla i ta poslední, jež byla napsána jako by dodatečně. Jako by snad už docházela náplň v propisce. Jako by byla zakrytá snovým závojem. Což je nepravděpodobné vzhledem k tomu, že mi seznam Eliška posílá výhradně přes mobil. Těhotenské testy. Na které jsem v tom předvánočním spěchu úspěšně zapomněl. Stejně jako na ten toaletní papír. Nicméně to byl ve finále ten nejmenší problém.

Naprázdno jsem polknul: "No, je svátek, snad bude někde otevřeno.".

Eliška se mou poznámkou nenechala vyvést z míry a ukázala mi otevírací hodiny lékáren. Tuhle schopnost zachovat si chladnou hlavu za každých okolností na ní závistivě obdivuji. Odpor byl zbytečný a než jsem se nadál, byli jsme na cestě. Společně jsme se bavili nad možným vysvětlením, z nichž jeden svou racionalitou vyčníval nad ostatní. Jsou přece Vánoce, spousta stresu a nervů, nepravidelná menstruace se zdála býti logickým vysvětlením. Nebo?

Seděl jsem v autě. Nastartovaný motor spokojeně předl a přehlušoval tlukot mého zběsilého srdce, co bylo na poplach. Co když je to pravda? Co když jedna moje nezbedná spermie splnila svůj evoluční účel a úspěšně dobyla Eliščino vajíčko? Co když se stanu otcem? Budu muset odhlásit předplatné na xboxu?

Srdeční zástavu jsem se snažil rozehnat pozorováním nervózně vyhlížejících spolunávštěvníků, jejichž četnost mě o svátcích překvapilo. Parkoviště jako by snad ani nezaregistrovalo vánoční svátky. Jedno pozitivum tohle nekončícího přemítání však stejně mělo – na záchod jsem si vůbec nevzpomněl. Alespoň prozatím.

Po dobrých dvaceti minutách moje existencionální rozjímání rozsekla Eliška objevivší se ve dveřích.

"To bylo hrozný!," nasedla do auta vedle mě lapajíc po dechu a hodila mi do klína balení Smecty, "tam bylo hrozně moc lidí. Fronta až ke dveřím. A všichni se střevníma problémama. Děs."

Shlédl jsem dolů na svůj kroutící se pupek, "no, to docela chápu. Jeden kuba vládne všem. Ale nejeli jsme sem hlavně pro testy?".

"Však jo," vyndala z kapsy dvě krabičky těhotenských testů, "koupila jsem pro jistotu dvoje, abychom měli jistotu. A tu Smectu pro tebe, abych tam nevypadala jako že jsem měla jenom já divoký Vánoce."

Zasmál jsem se, "no už jsem si říkal, jestli ty o mě náhodou taky nemáš starost," pokukujíc přitom na balení přípravku proti průjmu, který jsem teatrálně zahodil na palubní desku.

Od přírody jsem tvor nedočkavý. Když si něco umanu, potřebuji to mít teď hned. Včera bylo pozdě. To dopoledne pětadvacátého tomu nebylo jinak. Sotva jsme vyběhli shody do našeho bytu, jako správný gentleman jsem Elišce otevřel dveře, sundal kabát a se vší grácií pokynul směrem k záchodu. A tak trochu ji tam ihned po příchodu vedl. Mojí přehnanou patriarchální slušnost, za kterou bych byl lynčován davem feministek, krotila Eliška strohým konstatováním: "Prosímtebe, uklidni se. Akorát mě tímhle znervózňuješ.".

Chvíli jsme mlčky seděli na gauči sledujíc vánoční pohádky, takříkajíc jako by nic. Ani jeden jsme jim stejně nevěnovali byť minimální pozornost. Až se po chvíli Slunce mého dne zvedla a odešla na onu místnost. Strategicky jsem kratičký moment vyčkal, abych se po vzoru naší chlupaté příšery Elvíry jako ninja přikradl ke dveřím. Naslouchal jsem, leč zpoza nich nebylo slyšet zhola nic. Přitiskl jsem ucho, až má kovová náušnice zavadila o dřevo. Byl jsem odhalen.

"Bože, Matěji! Nech mě aspoň na tom záchodě na pokoji!"

Doslova a do písmene jsem krájel nadcházející sekundy sedíc jako přikován na gauči. Vteřiny neutíkaly a zdály se býti hodiny dlouhé. Nekonečně dlouhé. Až bezčasové vakuum rozčísla Eliška. Vyšla do obýváku a na papírovém kapesníčku položila na stůl dva krátké růžové proužky. Tvářila se zádumčivě. A to mě vždycky znejistí. Mám pak pocit, že jsem něco provedl.

Na obou byla jasně znatelné dvě čárky. Objal jsem Elišku. Srdíčko mi zalil smutek. V mysli jsem se už rozloučil s xboxem a vyhlížel sám sebe s krosnou a miminkem na zádech. A pak ty proklaté dvě čárky. Ty čárky, kterých se všichni tak báli. I přes všechna ta martýria s těhotenstvím spjatá bylo miminko s Eliškou tím, co bych si upřímně přál. Koneckonců dialogů o těhotenství už mezi námi proběhla spousta. Oba jsme miminko chtěli. A už delší dobu plánovali. A nutno podotknout že i často a intenzivně pracovali.

"Co budeme dělat, Matěji?" otázala se na mě. Lehce se jí přitom chvěl hlas.

"No. Já nevím. Uvaříme si kafe, sbalíme se a vyjedeme? Ať k vašim nepřijedeme pozdě?" odpověď jsem zvolil záměrně neurčitou, abych odvedl pozornost od smutného výsledku.

Shlédla na stůl, na mě, zpátky na stůl a nechápavě několikrát zamrkala.

"Víš, co znamenají dvě čárky?".

Objal jsem ji. Chtěl jsem ji utěšit, "neboj, určitě se nám to podaří".

"Matěji! Dvě čárky znamenají, že jsem těhotná!" vyhrkla ze sebe.

Mžitky před očima a stav z dálky připomínající mrtvičku. Asi tak jsem se v daný okamžik cítil.

"Dvě čárky rovná se těhotná?" ujišťoval jsem se pro jistotu. Svou otázku jsem doprovázel přehnaně názornou gestikulací. Eliška se jen usmála a přikývla.

"Já…," polykal jsem naprázdno, "já myslel, že dvě čárky jsou špatný. Že jakože… nic. Víš… jak to bylo přes covid. Jak se dělaly antigeny, tak se všichni báli dvou čárek. Tam byly dvě čárky velký špatný. Takže… to znamená jakože… víš… že my dva…".

Zatímco moje nechápavé koktání nebralo konce, Eliška mě objala a zašeptala mi do ucha: "pšššt. Jo, budeme mít miminko.". A já zabořil hlavu do jejích blonďatých vlasů. Ano, budeme mít miminko.

Sbohem a šáteček, Xboxi.