Tak asi takhle. Není to ve svý podstatě ani měsíc, co jsem oslavil Kristova léta. To by se několik staletí nazpátek dalo považovat za opravdu obdivuhodný výkon hodný ukřižování, nicméně já se furt a stále nestačím divit, jak neuvěřitelně mnohovrstevnatý, rozmanitý, ale především cynický ten život ve svý podstatě je.

"Co to jako má bejt?" zeptal jsem se nevěřícně si prohlížejíc tajemnou tašku přes rameno, kterou mi vrazil do rukou Roman.

Bratislava se toho večera chvěla v odrazech pouličních lamp. Skleněné panely baru Bukowski zářily do tmy a dávaly tak nějak tušit naději, že nedělní noc ve slovenské metropoli nebere konce. Smích, šramot sklenic, hluboké tóny rozhovorů splývající v těžkou atmosféru pochmurného interiéru, kde jako by jednoho vtahoval do svých útrob. Pochmurná pomalá...

Knihu amerického budeníka Nirvany jsem měl v hledáčku už poměrně dlouho. Jak už to ale chodí, když se člověk do něčeho žene, zpravidla to většinou úplně nevyjde. Minimálně ne podle jeho představ. A vzhledem k tomu, že mi knihu doporučovala hezká řádka známých, trvalo mi to pouhé tři roky, než jsem se k ní dostal. Což považuji jako své malé ...

Kráčím večerními ulicemi historického centra. Slunce už dávno zapadlo a pouliční lampy rozehrávají symfonii stínů. Plíživě si mě prohlíží, jako predátor svou kořist. V pouličních kavárnách se ještě svítí. Když pohledem zabřednu výlohy jedné z nich, vidím několik obsazených stolů. Pár sedící nad sklenkou vína. Pravděpodobně rande, možná z toho bude...

Sedím na zemi, opřený o gauč a sleduji jak krvavá tekutina stéká po bílých stěnách. Na podlaze jsou zbytky střepů, co se mi pomalu zabodávají do dlaní. Každým pohybem se dostávají hlouběji do mého těla. Do těla, co dokázalo absorbovat spoustu syntetických látek. Mám ale podezření, že tohle vstřebat už úplně nedokáže.

Den po Valentýnu roku dva tisíce dvacet pět jsem si se svou největší láskou, jakože navždycky (a to jako fakt!), střihnul svoje poprvé. Totiž první společně strávenou ve dvou. Nebo takhle, jenom ve dvou, to aby bylo jasno. Jenom já a slunce mého dne. O naši úplně nejvíc první noci už jsem kdysi psal, ale to bylo trošku jiný. ...

"Vy jste teda pěkně divná rodina. Vy se vůbec nevídáte, nevoláte si, neříkáte si, že se máte rádi, ani nic. Nechci vychovávat malou v takovéhle rodině," byla jedna z nespočtu poznámek, adresovaných na mou rodinu. A ano, konstatují pravdu. Moje rodina je na dnešní poměry skutečně trošku zvláštní. To bezesporu. Chce se říci až potrhlá, nicméně...

Není úplně tajemstvím, že mým oblíbeným (nejen) literárním žánrem je, světe div se, horor. Atmosférický, gore, mysteriózní, sci-fi, slashery… ach, ne, vážně, horory prostě a jednoduše zbožňuji. A bavíme-li se o tom literárním, pak tu máme samozřejmě papá Kinga, mistra Poea anebo jakoukoliv červenou knihovnu, která je asi zdaleka nejbrutálnější a...